Řekni, kdy naposledy ses cítila jak „zapadlej krám“ a o co konkrétně šlo?
Ewa: V poslední době nemám důvod se cítit jak „zapadlej krám“, takže bych tady mohla uvést jen zcela nevýznamné maličkosti, které snad ani nestojí za řeč.

Tvůj druhý singl se už několik měsíců drží na špičce hitparád, takže svůj úkol splnil a na úspěch předchozího Měls mě vůbec rád navázal naprosto dokonale. Dovedeš si ale vůbec představit, jak by ti asi bylo, kdyby se to nepovedlo, druhý singl by se nechytil a všechno by to skončilo podobně rychle, jako to začalo?
Ewa: Takové věci si člověk asi představit neumí, co by bylo, kdyby… Jsem ráda, že se i druhý singl líbí a že se mu v hitparádách docela dobře daří. Hitparády ale nejsou jediných měřítkem úspěšnosti, mám radost, že se moje deska stále dobře prodává, protože je vidět, že se moje hudba poslouchá, a úplně nejvíc se vždy těším na koncerty s kapelou, to mě fakt baví. Jsou třeba skupiny nebo zpěváci, kteří nikdy v žádné hitparádě příliš neuspěli, přesto mají hodně svých fanoušků a jejich koncerty bývají vyprodány. Jak už jsem ale mnohokrát řekla, v této branži by člověk na pád a neúspěch měl být připraven vždycky.

„VIP večírky mě baví!“

Už sis jistě zvykla, že se z tebe stala žádaná celebrita. Nastala už někdy nějaká chvíle nebo situace, kdy ti tvá popularita nebyla příjemná nebo ti překážela?
Ewa: Já se necítím jako celebrita. Pořád žiju stejný nebo podobný život. Popularitu vnímám jen při koncertech nebo když se o mně zajímají média. Někdy prožívám příjemné chvilky, když vidím, že si se mnou celý sál zpívá a že moje písničky dobře znají, někdy mi zase někdo třeba chce ublížit, a tak něco škaredého napíše nebo řekne – je to ale naštěstí spíš výjimečné.

Není ti líto, že vzhledem k tvému věku ještě nemůžeš chodit na všechny možné VIP večírky jako většina tvých starších kolegyň? Nebo tě takové akce stejně nezajímají?
Ewa: Nemůžu říct, že bych někde nezůstala déle, když je mi dobře a zrovna si s někým třeba hezky povídám. VIP večírky mě baví! Ale zase na druhou stranu mi je líto, když jdou mí kamarádi do kina nebo do pizzerie a já s nimi nemůžu, protože mám své povinnosti nebo někde zpívám.

Řekla bys, že tě ostatní celebrity berou v pohodě, nebo tě berou ještě pořád jako dítě a chovají se k tobě třeba s odstupem?
Ewa: Musím říct, že v poslední době jsem cítila ze strany lidí z branže mnoho uznání a respektu. Mám velkou radost, když třeba po koncertu nebo vystoupení za mnou přijdou, podají ruku, pochválí nebo poklepou na rameno, povzbudí. Prostě mám buď na příjemné lidi fakt štěstí anebo jsou všichni fakt milí.

„Playback nesnáším.“

Už nějakou dobu hodně intenzivně koncertuješ, někdy zvládáš třeba i dvě vystoupení za den. To přece jen musí být dost náročné. Musela jsi kvůli tomu nějak změnit životosprávu, nebo dokonce životní styl, abys to zvládala?
Ewa: Já myslím, že jsem nic moc na svém způsobu života neměnila. Jen teď hodně cestuju, což mě moc nebaví, ale zase jsem ráda, že je o má vystoupení zájem, protože to tak nemusí být vždy, a navíc mě na konci té cesty čeká koncert – a na to se moc těším! Co se týká životosprávy, tak já si stejně nejvíc pochutnám na čokoládě – a ta se dá jíst i v autě.  Někdy mi chybí pohyb, takže když pak přijedu domů, ráda chodím alespoň ze školy pěšky přes louku, o to víc si takovou procházku užiju. Nebo se pořádně vyřádím na koncertě.

Jak vlastně vypadají tvé koncerty – jak dlouhé vystoupení většinou máš? A jezdí s tebou vždy kapela, nebo se nebráníš zpívání na playback?
Ewa: Můj koncert trvá cca 1 hod. 15 min. bez přestávky. Zazpívám převážně asi 16 songů, z nichž je 5 v polštině. Koncerty hrajeme s kapelou, tedy 4 muzikanti + já. Podle reakcí návštěvníků si myslím, že jsou spokojeni a že se jim to líbí. Nechybí ani sóla na kytaru a bubny… a vůbec, přijďte se podívat, všechny zvu! Občas mám vystoupení na tzv. half playback, což je převážně na akcích, kde z technických nebo jiných důvodů nelze vystupovat s celou kapelou. Playback nesnáším.

„Chápu, že se nemůžu líbit všem.“

Se životem celebrity je spojeno jak to příjemné – spousta různých ctitelů, tak i to nepříjemné – závistiví antifanoušci atd. Už tě někdy nějaký fanoušek či naopak antifanoušek opravdu překvapil nebo šokoval? A jak?
Ewa: Antifanoušci jsou, ale zatím mě nikdo ničím zvlášť nepříjemným nepřekvapil. Chápu, že se nemůžu líbit všem. Obecně mě ale udivuje, proč jsou lidé schopni kopat do všeho, co se jim nelíbí. Mně se taky něco nebo někdo nelíbí, ale to neznamená, že budu třeba v obchodě plivat na šaty, které nejsou podle mého gusta. Prostě si jich nevšímám a říkám si „ať si každý vybere, co se mu líbí“ – v hudbě by to mělo platit taktéž. Je přece super, když je z čeho vybírat, a na naší hudební scéně je ten výběr chudší než třeba jinde ve světě, takže si myslím, že tady je stále prostor pro nové zpěváky nebo kapely.

Chceš vyřídit nějaký vzkaz svým fanouškům a čtenářkám Sweet 17?
Ewa: Fanouškům bych ráda poděkovala za přízeň a podporu! Je to pro mě moc důležité a také bych všechny ráda pozvala na svoje koncerty – přijďte se vyřádit! Mám vás ráda!

Filmový představitel kouzelníka Harryho Pottera vyjádřil své přání, kterým nejspíš zaskočil jak všechny své fanoušky, tak i všechny fanoušky filmu. Je totiž přesvědčen, že jediný logický konec celého příběhu může být Harryho smrt.

Autorka kouzelnických příběhů J.K. Rowling se už několikrát nechala slyšet, že je možné, že Harryho nechá zabít. Kromě jiného prý taky proto, aby už nebylo možné v příběhu pokračovat a aby se všichni mohli zaměřit na něco nového. Zatím poslední a nejspíš i závěrečný díl příběhu už dokončila a kniha se nyní připravuje na trh. Žádné informace o obsahu se však na veřejnost nedostaly. Daniel Redcliffe, který se proslavil po celém světě právě díky Harrymu a díky smlouvám má zaručené role ve všech dílech, které ještě nebyly natočeny, se přiznal, že už by celkem uvítal, kdyby byl tento nový díl úplně poslední. „Celý příběh Harryho Pottera je ohromně velká záležitost. Ten kluk si přece zaslouží, za to všechno, co musel prožít, rozlučku ve velkém stylu. Myslím, že nějaká dramatická smrt by byla zajímavým zakončením. Opravdu doufám, že v tom posledním dílu zemřu. Je to jediný způsob, jak by J.K. mohla celý příběh zakončit, aby nemohlo hrozit, že se k němu ještě někdy vrátí,“ řekl Daniel doslova. Potvrdil tak své obavy, aby kvůli nálepce Harry Potter neměl problémy dostávat další filmové role. Což se v podobných případech někdy opravdu stává. Doufejme, že to nebude právě i Redcliffův případ.

Těmhle čtyřem rockerům se s debutovou deskou Postcard podařilo zaujmout široké publikum a stali se tak velkou konkurencí pro ostatní už zavedené kapely. Oni sami svou pozici sice prý neřeší, přesto přiznávají, že když se někomu jejich hudba líbí, je to pro ně velmi příjemné. Na světě mají nové album. Jak se jim na něm pracovalo, jak berou český showbyznys, co řeší a co neřeší? To vše prozradili v krátkém rozhovoru pro Sweet17.

„Nepotřebujeme přemýšlet nad tím jak napsat hit.“

Co pro vás bylo při práci na nové desce nejdůležitější?
Clou: To je trošku zvláštní otázka. Při práci na desce je nejdůležitější asi úplně všechno, co s ní souvisí. Pro nás byly velmi důležité kroky například tyto: zařídit si co nejvhodněji dovolenou v práci, naladit se na stejnou vlnu – jak v kapele, tak s lidmi, kteří nám s deskou pomáhali – a taky si ujasnit pro sebe i jeden před druhým, co vůbec chceme novou deskou říct.

Podle čeho jste vybírali první singl, že jste zvolili zrovna Snowy Wings? Nepřijde mi jako úplně nejchytlavější song na albu…
Clou: Snowy Wings je skoro poslední věc, co jsme složili, a myslím, že jsme se u ní naprosto emotivně vyždímali. Nadělala nám asi nejvíc vrásek ze všech, ale zároveň se nám maximálně odměnila, jak nám vyrostla před očima. Zasloužila si svůj post singlu, nikoho z nás ani nenapadlo, že by singl mohl být jiná věc z alba, byli jsme o tom přesvědčeni. Navíc Snowy Wings jednoznačně prosazoval i náš producent, textař, naši blízcí… a preferovali ji i lidé ve vydavatelství, takže to bylo ve finále snadné rozhodnutí.

Kromě nového CD máte taky nové webovky – obojí ve stejně temné, tak trochu strašidelné image. Přitom vaše muzika rozhodně tak temná není. Jak byste tedy byli nejraději veřejností vnímáni?
Clou: Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale nám je v podstatě jedno, jak budeme vnímáni veřejností – tahle deska je pro nás maximálně osobní a důležité je pro nás to, jak ji vnímáme my. Je totiž skoro zázrak, že vůbec vznikla. Zpětně se mi to jeví, jako kdybychom ji dělali skoro v transu nebo ve snu. Některé písničky na ní jsou temné, některé naopak srší pozitivní energií, ale celkově je to pro mě osobně zároveň jak volání o pomoc, tak i vyhraná bitva. Jsem v reálném životě utahaný a znechucený ze spousty věcí, co se kolem dějí, ale zároveň nabitý láskou a naivní vidinou šťastných konců. A jediný nástroj, kterým tohle všechno můžu vyjádřit, je naše muzika.

„Vůbec se necítíme součástí české rockové elity.“

Takže neskládáte muziku tak, že byste už dopředu řešili případné reakce fanoušků na vaše nové písničky, ale řídíte se pouze vlastními pocity, jak moc jste s nápadem spokojeni?
Clou: Ano, jak říkám, záleží nám jenom na tom, aby se naše písničky líbily nám samotným. Muzika je pro každého z nás to nejkrásnější a zároveň nejdůležitější v životě – nechceme a doufám ani nepotřebujeme ji ani sami sebe podvádět přemýšlením nad tím, jak napsat hit, co se bude držet na prvních příčkách hitparád. Tenhle proces mi přijde u kapel v podstatě trapný, to radši budu celý život dřít rukama, než prvoplánovitě dumat nad hitem. V ten moment by mě totiž muzika asi přestala bavit. Jediné, co mě tak napadá, kdy jsme se snažili odhadnout vkus a reakce lidí, bylo třeba pořadí písniček na CD, ale to je spíš tak, že se prostě sám vžiješ do role posluchače než nějaká spekulace.

Na světě je „teprve“ vaše druhé album a už patříte k české rockové elitě. Čím si vlastně vysvětlujete ten stále sílící úspěch, který vás provází? V čem jste oproti jiným podobným kapelám lepší, že je o vás stále větší zájem?
Clou: Upřímně, necítíme se vůbec součástí české rockové elity. Už jenom proto, že většina hudebního dění v ČR jde tak nějak mimo nás. Není to tak, že bych jím jakkoliv opovrhoval, to v žádném případě, ale spíš se dívám na muziku z jiné pohledu a sám chci jít taky trochu jiným směrem. A řešit, jestli je někdo lepší, nebo horší, nebo elita, nebo šeď, to je vlastně asi taky blbost. Každý má prostě svoje líbí / nelíbí, a tak je to asi v pořádku. A když budu vědět, že naše muzika u někoho zapadá do kategorie „líbí“, tak je to pro mě bonus navíc a jsem za něj moc rád.

Teď mě tak napadlo – proč byste řekli, že v Česku nejsou kromě pár výjimek téměř žádné dívčí rockové kapely? Co byste poradili holkám, které se hudbě hodně věnují a rády by kapelu založily?
Clou: Nevím, kde je ten hlavní problém, třeba to holky tolik nebaví… Je to škoda, protože dobrá, ale fakt dobrá holčičí rocková kapela, to by byla bomba. Jediná rada, která je tady na místě, je snažit se za každou cenu najít ty správné lidi. Takové, aby se navzájem respektovali a měli velkou touhu splnit si sen, protože bez takové touhy to většinou nikam nevede.

Pro všechny fanynky téháček byly jejich dva koncerty v Česku zásadní událostí roku. První přípravy začaly už několik týdnů předem. První vyvrcholení bylo připraveno na 3. dubna v Praze, druhé vyvrcholení na 8. dubna v Ostravě. A i když všechno nakonec proběhlo podle plánu, ve skutečnosti chybělo jen málo a koncerty byly úplně zrušené! Zajímá vás, co se vlastně stalo???

„Nemá to cenu, přišlo málo fanynek.“

Ve speciálu Tokio Hotel v minulém čísle jsme vás informovali o podivném chování managementu kapely – o nečekaném zákazu vstupu fotografů atd. Samozřejmě nás zajímaly důvody, a proto jsme se rozhodli trochu pátrat. Ve spolupráci s několika skalními fanynkami se nám podařilo zjistit, co přesně bylo důvodem málem zrušených koncertů a absolutního nezájmu o novináře. Věřte nevěřte, důvodem byl hlavní manager Tokio Hotel, David Jost.

Jak se zdá, David Jost patří k lidem, kterým je velmi náročné se zavděčit. K lidem, kteří jsou tak nároční, že je téměř nemožné dosáhnout jejich spokojenosti. A s tím souvisely například i dva koncerty Tokio Hotel v Česku. Už z průběžných výsledků předprodeje vstupenek totiž věděl, že oproti očekávání koncerty rozhodně vyprodané nebudou. O případném zrušení pražského koncertu pro nezájem však nebyla do úterního odpoledne vůbec řeč. Potichu se totiž čekalo, kolik lidí si lístek koupí až na místě. Proto se taky kolem pokladen před halou chvílemi nenápadně pohybovali členové realizačního týmu TH a sledovali, kolik fanynek přišlo už s lístkem a kolik si jich lístek koupilo až u haly. Když David Jost dostal první informace o relativně slabém zájmu o lístky, tedy že skutečně v Sazka Aréně nebude víc než 8 – 9 tisíc lidí, okamžitě situaci vyhodnotil jako nežádoucí. „Nemá to cenu, přišlo málo fanynek,“ oznámil prý klukům a usilovně na ně naléhal, ať koncert zruší. Samotní TH byly z jeho unáhleného rozhodnutí doslova otřeseni. „Nemohli vůbec uvěřit, že po nich chce něco takového,“ popsal napjatou situaci jeden z členů ochranky. „Došlo mezi nimi k dost ostré výměně názorů a očividně nikdo nechtěl ustoupit. Ale co přesně si povídali, nevíme. Stáli jsme za dveřmi na chodbě,“ doplnili bodyguardi. Jenže v případě téháček má hlavní slovo většinou Bill, který zrušení koncertu odmítal ze všech nejvíc. Proto společně Davidovi oznámili, že koncert bude, ať se mu to líbí nebo ne, a on je nezastaví. Následovala údajně další hádka, do které prý Jost zamotal několik dalších navzájem nesouvisejících věcí. Asi poznal, že s kluky opravdu nehne, naštval se a prásknul za sebou dveřmi. V té chvíli nikdo kromě kluků nevěděl, co bude dál. Téháčka byli z celého incidentu tak otřeseni, že potřebovali aspoň chvíli na uklidnění, a to byl údajně ten důvod, proč byl koncert o hodinu posunutý.

„Já jsem manager a vy budete poslouchat!“

Původně slíbené rozhovory a autogramiáda tak byly nakonec zrušeny – nikdo na ně neměl náladu a nikdo se nesnažil nic zorganizovat. Nakonec se do toho musel vložit šéf ochranky Saki, aby se alespoň koncert mohl uskutečnit. Spolu s techniky připravil zvukovou aparaturu a nakonec si vzal pod kontrolu veškerou organizaci koncertu. A David? Podle našich informací z haly během koncertu dokonce odjel, a když se pak vrátil, údajně všechny čtyři kluky sprostě seřval, že si tohle chování k němu nebudou dovolovat. „Řekl jim něco ve smyslu, že neexistuje, aby ignorovali jeho rozhodnutí coby managera kapely,“ prozradil člen ostrahy. To už na kluky bylo opravdu moc a místo původně plánovaných večerních radovánek po pražských klubech se rychle přesunuli do hotelu, kde si jen pár hodin odpočinuli, a ještě v noci se s celým týmem vypravili do polské Varšavy.

„Je nám líto našich fanynek.“

Zprávy o napjaté situaci uvnitř TH týmu se dostaly na veřejnost i v Polsku. Bill tam dokonce v jednom z rozhovorů přiznal, že se nikdy nesetkal s tím, co předváděl David Jost na koncertě v Praze. „Chtěli jsme našim fanynkám poskytnout zážitek, na který nikdy nezapomenou. Ale přestože jsme se moc snažili, pražský koncert nebyl zdaleka takový, jak jsme si ho představovali. Víte, je to hrozně náročné i psychicky, když se snažíte o něco velkého, a přitom máte ve vlastním týmu lidi, kteří vám úspěch nepřejí. Je nám kvůli tomu líto našich fanynek – navnadili jsme je na koncert roku, který se přitom málem vůbec neuskutečnil.“

Bill málem zkolaboval a David Jost u TH skončil!

Varšavský koncert proběhl údajně podle plánu – alespoň v polských médiích se neobjevily žádné zprávy o větších problémech. Fanynek sice přišlo ještě méně než v Praze, „jen“ asi 6 tisíc, ale koncert byl v mnohem menší hale, takže byla téměř zaplněna. Ovšem v Ostravě se spor rozhořel znovu a ještě více než v Praze! Davidovi se opět nezamlouvala nízká účast fanynek. Rozepře v týmu TH byla prý tak bouřlivá, že Bill málem psychicky zkolaboval. David si nejspíš uvědomil, že by tak byl zodpovědný za Billův zdravotní stav, a když poznal, že na jeho naléhání zrušit koncert kluci ani teď neuslyší, nechal toho. Počkal, až koncert začne, rychle se sbalil, aby už s nikým nemusel nic řešit, a celou kapelu opustil. Důvody svého chování nikomu nevysvětlil. Mluví se však o tom, že se stále prohlubovala jeho nenávist k Billovi, který mu odmítal svěřit všechny pravomoci související s kapelou. David chtěl získat právo hlavního slova, díky čemuž by získal obrovský vliv v celém německém showbyznysu. Jeho pracovní náplň kolem TH převzal Saki a stal se novým hlavním managerem téháček.

„Náš druhý koncert v Česku, ve městě Ostrava, se nám vydařil o něco lépe. Pevně doufáme, že fanynky byly aspoň trochu spokojené. Dobře víme, že to nebylo úplně ono, ale snad vám to všem budeme moct co nejdříve vynahradit,“ vzkázali kluci ze své další koncertní zastávky v Bratislavě.

Léto je tady a ty bys chtěla chodit s miláčkem ruku v ruce rozkvetlou přírodou. Co však dělat, když trpíš jako stále větší část lidstva alergií a na procházku mezi rozkvetlé byliny se bojíš jít? Ze zkušeností totiž víš, že tě nejpozději po dvaceti minutách začnou svědit oči, takže je budeš mít jako králík, a ticho, v němž by se tak dobře poslouchalo zamilované šeptání tvého miláčka, bude přerušovat tvoje neustálé kýchání, posléze provázené potoky vodnaté rýmy.

Když navštívíš alergologa, samozřejmě ti napíše vhodné prášky, ale většinou ti i vysvětlí, že si na procházky po luzích a hájích musíš nechat v rámci péče o zdraví zajít chuť. Zároveň si však uvědomíš, že už v předjaří začínají v ovzduší létat pyly lísky a olše, v březnu se k nim přidají buky, duby, vrby a břízy, jejichž sezóna trvá skoro až do května, kdy na ni plynule navážou lípy, kaštany a pyly trav.

Když to celé sečteš, seděla bys doma od února až do začátku července, a to se ti přes veškerou úctu k lékařům nechce.

Přesto si však uvědomuješ, že se i senná rýma musí brát vážně, protože jinak hrozí nebezpečí, že se z ní vyvine docela seriózní astma, což není legrace. V takovém případě nezbývá než se obrátit k radám našich babiček a využít prostředků, které byly známy už v dobách, kdy alergeny ještě ani neměly své jméno. Než však začneš tyto prostředky užívat, měla by sis zjistit, zda náhodou nejsi na některou složku, kterou obsahují, taky alergická. Potom by ti domácí prostředek místo úlevy přinesl další nepříjemné pocity a zdravotní stav by se ti mohl zhoršit.

Co tedy konkrétně dělat, když máš alergii, a přesto chceš s miláčkem někam, kde vám bude dobře?

- Začít můžeš od návštěvy lékárny, kde si ale nepořídíš obvyklé antialergické léky (od lékaře jich máš dost), ale kde požádáš o protialergické léky homeopatického typu. O tom, jak vlastně homeopatie působí, se zatím moc neví, ale mimo vší pochybnost zůstává, že na alergie a jiné chronické choroby docela dobře zabírá.

– Úlevu ve stavu, kdy máš pocit, že tě škrábe v krku, kdy kýcháš a kdy ti teče z nosu, ti přinese i obyčejná INHALACE.

Jak správně INHALOVAT?

Pokud jí chceš využít, nachystej si misku s vřelou vodou (při manipulaci s ní si dej pozor, aby ses neopařila!), do ní nakapej asi tak 10 kapek éterického oleje (kupuje se v lékárnách nebo v prodejnách zdravé výživy a přírodní kosmetiky). Olej může být třeba eukalyptový, hřebíčkový nebo levandulový. Velice dobře působí i máta. Potom si přikryj hlavu ručníkem, osuškou nebo dekou a vdechuj horké páry, které by ti měly uvolnit krk a dýchací cesty. Podle moudrých rad se má tento zákrok provádět dvakrát až třikrát denně. Stejné aromaterapeutické olejíčky nebo odvary si můžeš dávat i do koupele. Koupel v takové voňavé vodě ti nejenom pomůže při zápasu s alergií, ale ještě v ní můžeš krásně psychicky relaxovat, což taky není k zahození.

– Další možností jsou BYLINKOVÉ KOUPELE. Pro alergiky je nejlepší bylinková koupel s přídavkem tymiánového odvaru. Zmírňuje projevy alergií a velice pozitivně působí na podrážděnou kůži, kterou si máš tendenci škrábat i tehdy, když víš, že to opravdu není rozumné a vlastně ani estetické.

Odvar z tymiánu připravíš naprosto jednoduše

Stačí, když zaliješ tři velké lžíce sušeného tymiánu (vezmi si ho u mamky v kuchyni, ale nezapomeň jí koupit nový), zalij asi dvěma litry studené vody, uveď do varu a vař asi pět minut. Potom přikryj pokličkou a nech dalších pět minut louhovat. Přeceď, vlij do vody, kterou máš už předtím napuštěnou ve vaně, a celá se do ní ponoř. Koupel je velice příjemná, ale přesto bys v ní neměla zůstávat déle než deset či patnáct minut.

Co ale dělat, když ti přes veškerou snahu a kapky, které si kapeš skoro po litrech, oči pořád slzí a místo hlubokých tůní, v nichž by se tvůj milý měl co nejčastěji topit, připomínají svou zarudlostí spíše pohled angorského králíka?
- V takovém případě ti pomohou BYLINKOVÉ OBKLADY. Na jejich přípravu potřebuješ sušený světlík, heřmánek (nejsi na něj náhodou alergická?) nebo docela obyčejný černý čaj (pokud jsi pečlivě četla článek, v němž tě tvůj oblíbený časopis, který právě držíš v ruce, vypravoval na valentýnskou večeři, pamatuješ si, že jsme ti obklady z černého čaje doporučovaly i pro posílení krásného pohledu – uvař tedy černý čaj a zabiješ dvě mouchy jednou ranou).

Odvar na obklad se připravuje takto:
Lžičku sušených bylinek (nebo pytlík černého čaje) zalij sklenicí vřelé vody a pod pokličkou louhuj pět až deset minut. Přeceď, nech vychladnout na tělesnou teplotu a potom do tekutiny namoč dva vatové tampóny (stačí ty, co používáš při odličování). Dej si je na víčka a nech je tam další čtvrthodinku. Opakuje se ráno a večer a podle našich zkušeností je to nejenom účinné, ale i neobyčejně příjemné.

Na víčka můžeš také užít odvar ze šalvěje, kterým si promýváš oči. V každém případě by sis však měla po návratu z přírody vykapat oči buď kapkami, které máš od lékaře, nebo kapkami z fyziologického roztoku, které ti namíchají v lékárně.
Oči jsou velice důležitým (někteří říkají, že nejdůležitější) orgánem, a proto bys neměla zapomenout nosit i kvalitní sluneční brýle. Naštěstí je jich na trhu dost, takže si určitě najdeš takové, které ti budou slušet. V každém případě bys však měla při jejich koupi klást zřetel nejenom na tvar a barvu, ale i na to, zda mají odpovídající UV filtr.

Pokud při alergii trpíš škrábáním, lechtáním a jinými nepříjemnými pocity v krku, můžeš to alespoň trochu vylepšit tím, že budeš POPÍJET ODVAR z lipového květu.
Odvar připravíš tak, že vezmeš hrstičku lipových květů, tu zaliješ vřelou vodou a necháš pod pokličkou stát asi deset minut. Potom odvar scedíš, osladíš medem a budeš pít třikrát denně sklenici. Je to dobré, chutné a voňavé, takže ani nebudeš mít pocit, že je to vlastně lék.
Dalším osvědčeným prostředkem, který k nám přišel rovnou ze středověku, je odvar z listů podběle. Ten se připravuje trochu jinak než lipový, ale účinný je stejně. Pokud ho chceš užívat, musíš lžíci sušeného podbělu zalít dvěma sklenkami vlahé vody a pod pokličkou všechno vařit asi 30 minut. Pije se půl skleničky dvakrát až čtyřikrát denně.

Pocházka se ti vydařila, ty ses v pohodě vrátila domů, ale přesto máš ke svému tělu další povinnosti. Je sice možné, že by sis nejradši sedla na gauč a v duchu si přehrávala všechno, co ti miláček řekl, nebo se naopak vrhla po telefonu a probrala to s kamarádkami, ale na to je čas. Tvoje první kroky musí vést do koupelny, kde si dáš sprchu a umyješ si vlasy. Tím se zbavíš pylů, alergenů a prachu, které sis přinesla domů, a nebudeš je zbytečně roznášet po bytě. Když se nad tím zamyslíš, je to pro tebe i příznivé, protože se nejdříve osprchuješ, pak se zabalíš do županu, a když budeš s ručníkem na hlavě telefonovat s kamarádkami a probírat s nimi všechno, co se stalo, budeš vypadat jako skutečná filmová hrdinka, kterou by každý režisér světového jména bez ohledu na to, že ji čas od času trápí alergie, angažoval okamžitě a hned. K tomuto, ale i k dalším vítězstvím, která tě během letošního jara čekají, ti vší silou drží palce tvůj Sweet Seventeen.

Je krásná, je sexy, je jí osmnáct a je Miss ČR 2007. Kromě hlavního titulu krásy vyhrála také titul Miss Bohemia a soutěž o nejkrásnější postavu, Miss Silueta. I když se jí díky těmto úspěchům změnil život, ona je stále stejná. Kariéra modelky je pro ni důležitá, ale přítele, ani vzdělání by kvůli tomu neobětovala. Jaká vlastně je Katka Sokolová?

„Doufám, že ten rok ´kralování´ zúročím co nejlépe.“

Vyhrála jste prestižní českou soutěž krásy. Ale v podobných soutěžích nejste žádný nováček. Co byl pro vás ten hlavní důvod začít se takových soutěží účastnit?
Katka: Hlavním důvodem bylo získání nových zkušeností a pracovních příležitostí a taky seznámení s novými lidmi.

Změnil se vám teď díky titulu Miss ČR život kompletně, nebo to berete jen jako výhodnou pozici k zajímavějším pracovním nabídkám?
Katka: Život se mi změnil hodně. Mám méně času na sebe, na rodinu a přátele, ale dělám, co mě baví.  Doufám, že ten rok „kralování“ zúročím co nejlépe.

Měla jste v záloze připravený nějaký plán „B“, kdyby to v Miss nevyšlo? Jak by ten plán vypadal?
Katka: Před finále jsem žádný plán A ani B neměla. Věřím, že všechno je tak, jak má být, takže jsem jen čekala, jak to všechno dopadne a kam mne to posune.

Vzpomenete si ještě na první vteřiny vyhlášení, když jste zjistila, že jste zvítězila – jak jste prožívala zjištění, že jste nejkrásnější ze všech?
Katka: Je to nádherný pocit, stát tam a slyšet, že jste královna.  Naplno jsem si to užívala, v tu chvíli jsem neměla žádné konkrétní myšlenky. Byl to stav naprosté euforie.

„Nechci se tím živit. Modeling můžete dělat do třiceti, ale co potom?“

Když se na vás člověk dívá, tak si to ani neuvědomí. Ale vy jste vlastně jedna z nejmladších Miss. Není vám líto, že jste svůj první velký úspěch zažila už tak brzy? Že si kvůli tomu ani nemůžete pořádně užít zbytek dospívání?
Katka: Naopak jsem ráda, že jsem zažila takový úspěch už v tak mladém věku. Možná si neužiju zbytek dospívání jako mí vrstevnici, ale zase mam příležitosti, jaké oni nemají. Všechno má své plusy i mínusy.

Kromě hlavního titulu jste získala taky cenu Miss Silueta. To je soutěž o nejkrásnější postavu, že ano? Jak moc se celkově musíte hlídat (jídlo, sport), abyste si udržela tak dokonalou postavu?
Katka: Ano, této ceny si moc vážím, velmi mne potěšila. Bohužel nepatřím mezi ty šťastlivce, kteří sní všechno možné, a pořád jsou štíhlí. Musím se trošku hlídat a sportovat. Po 7 hodině večer se snažím nejíst a chodím do posilovny.

„Kvůli práci bych se s přítelem určitě nerozešla!“

Někde jste uvedla, že chcete především studovat, to ale s kariérou top modelky nejde moc dohromady. Už máte jasno, co je pro vás teď hlavní priorita a jak moc svůj život modelingu přizpůsobíte?
Katka: Modeling je sice krásná a atraktivní práce, budu se mu věnovat, jak jen to půjde, ale nechci se tím živit. Modeling můžete dělat do třiceti, ale co potom? Studium je základ!

Jak na váš úspěch reagoval váš přítel? Je pravda, že kdyby to bylo kvůli práci potřeba, byla byste ochotná svůj nynější partnerský vztah případně ukončit?
Katka: Trošku jsem se obávala, jak to všechno ponese. Ale je skvělý, moc mi pomáhá a podporuje mne.  Kvůli práci bych se s ním určitě nerozešla.

Titul Miss a úspěšná modelingová kariéra nabízejí mnoho plusů a výhod. Především cestování, což máte velice ráda. Napadlo vás usadit se někde ve světě natrvalo?
Katka: Ano, cestování mne moc baví. Ale doposud jsem toho neprocestovala tolik, abych mohla uvažovat, v které zemi bych se chtěla usadit. Ale určitě by to bylo něco jižanského, jako třeba Itálie – mám ráda sluníčko, teplo a temperament tamních lidí.

Jsou tu však i různé mínusy a nevýhody. Které pokládáte za ty největší?
Katka: Docela mne překvapila agresivita některých bulvárů – píší věci, které nejsou pravda, ale s tím se v showbyznysu nejspíš už musí počítat.

„Hlavní je zůstat sama sebou.“

Hodně lidí říká, že missky a modelky jsou jen loutky showbyznysu a živé věšáky na šaty. Lze se tomuhle nařčení vůbec nějak bránit, nebo nemá smysl to lidem vyvracet?
Katka: Když už na to lidé mají nějaký názor, nemá smysl jim to vyvracet. Stejně si vždycky budou myslet to, o čem jsou stále přesvědčeni.

Modelek je obecně spousta a vítězek různých soutěží krásy stále více. V čem je podle vás to hlavní umění být úspěšnější a žádanější než ty ostatní?
Katka: Zůstat nohama pevně na zemi, nenechat se nějakým způsobem „srazit na kolena“ tlakem showbyznysu a hlavně zůstat sama sebou.

Tahle branže je obecně chápána spíše jako krátkodobá. Jen pár modelek se na vrcholu udrží i po třicítce. Jak moc do budoucna má tedy smysl koukat?
Katka: V modelingu se nedá koukat do budoucna nebo nějak konkrétně plánovat. Dá se říct, že třeba některé exkluzivní nabídky jsou postavené na náhodě. Člověk musí být ve správnou chvíli na správném místě – a to se naplánovat nedá.

Ráda prý také malujete. Na jaká témata se zaměřujete? Neuvažovala jste o tom, využít své nynější pozice ke zviditelnění svých obrazů?
Katka: Tak to určitě ne! Já nejsem žádná malířka. Ráda si maluju jenom tak pro sebe.

Co byste poradila všem dospívajícím dívkám, které by rády taky zkusily modeling, ale třeba si nevěří nebo se prostě bojí?
Katka: Holka, která si v modelingu nevěří, se neprosadí. Je to boj, konkurence je veliká – spousta mladých dívek chce být misskami a modelkami. Poradila bych jim, aby si v prvé řadě stanovily jasný cíl, kam až chtějí dojít. Aby si ujasnily, co všechno jsou ochotné obětovat, a hlavně aby si věřily a zůstaly přirozené.

Ačkoli v SuperStar neobsadila žádnou z medailových pozic a připadla jí pouze medaile „bramborová“, rozhodně nepatří mezi ty finalisty, kteří upadli v zapomnění. Bára Zemanová vydala desku hned jako druhá po vítězi Zbyňkovi a chystá se rozjet svoji slibně vypadající kariéru na letních festivalech. „Rozjetej vlak“ – tak se jmenuje album zpěvačky s hlasem jako zvon, které bude pokřtěno 12. května na festivalu Mezi ploty v Plzni.

Samostatné koncertní turné k debutovému albu chystá Bára na podzim tohoto roku. Nejen o vydané desce Bára ochotně vyprávěla v rozhovoru pro květnový Sweet17.

Báro, představ sama svoji desku, jaká je, kdo na ní pracoval?
Bára: Ta deska je dobrá. (směje se) Moc se mi líbí a jsem s ní spokojená. Je to bigbít, tvrdá rocková muzika, kterou jsem chtěla dělat. Dělali ji se mnou skvělí lidé, muzikanti z kapely Blue Effect Vojta Říha a Honza Křížek. Na té desce hrají, napsali mi texty a Honza se mnou i zpívá některé vokály. Ta deska je autorská, i když já sama jsem se na ní příliš autorsky nepodílela. Udělali jsme ji v rekordním čase během dvou měsíců, ale to neznamená, že by byla uspěchaná.

Měla jsi možnost do té desky mluvit, vybírat písničky, říkat, co se ti nelíbí?
Bára: Kluci vždycky složili nějakou písničku a pak jsme ji společně konzultovali. Řekli jsme si, jak to chci zpívat, kde něco přidat, jaká slova změnit a tak. Měla jsem volnou ruku jak od vydavatelské firmy, tak od kluků z kapely.

Máš mezi těmi dvanácti písničkami nějakou svoji srdeční záležitost?
Bára: Těch mých oblíbených písniček je určitě víc. Ale jedna rychlejší „Leť!“ a druhá pomalejší „P.S.“, to jsou moje srdcovky. „Leť!“ je o andělovi, který ve mně spí. A „P.S.“ je taková pomalá kytarovka, můj poslední vzkaz posluchačům, je to o mojí cestě, která mě čeká…

Pro koho je deska určena? Myslíš, že si ji koupí i jiné okruhy lidí než teenageři, kteří ti v SuperStar nejvíc fandili?
Bára: Já doufám, že ta moje deska nebude jen pro jeden okruh a že se do ní zaposlouchá víc lidí. Je mi jasné, že někomu se bude líbit a někomu ne. Ale prostě doufám, že si ji rádi poslechnou i starší lidi. Já nechci dělat hudbu pro děti. Ty texty jsou dospělé, odpovídají mému cítění a myšlení, tak doufám, že to chytí i starší posluchače.

„O život teenagera už jsem přišla.“

Jak moc se změnil tvůj život za poslední čtyři měsíce?
Bára: Všechno je naprosto jinak. Bydlím v Praze, každý den dělám nějakou práci a málo spím. Když už spím, pak strašně dlouho, abych si ten spánek užila. Domů se dostanu tak jednou za čtrnáct dní, takže mi rodina docela dost chybí. Ale vybudovala jsem si svoje zázemí v Praze, takovou svoji druhou rodinu, takže se tady mám komu vypovídat. Jsem tady v Praze ráda, protože tu mám kamarády, ale moje vesnička a rodina mi chybí. Když jsem doma, pak se mi vůbec zpátky do Prahy nechce.

Jak sis jako mladá holka zvykla na pražský život?
Bára: Zvykla jsem si docela dobře. Večer nechodím sama, to bych se bála. Naštěstí jsem se tváří v tvář ještě nepotkala s tou horší stránkou Prahy, jako je kriminalita. Akorát jednou mi ukradli dva pásky na Hlaváku, ale to bylo tím, že jsem je měla na vrchu igelitky. (směje se)

Nemáš pocit, že vstoupením do českého showbyznysu přicházíš o život teenagera?
Bára: Já si myslím, že jsem o ten život teenagera už přišla. Vždycky jsem měla svoji kamarádku a na všechno jsme byly dvě, ve dvou jsme chodily, ve dvou jsme myslely. Najednou vystupuju sama za sebe. Musím se prosadit sama a všechno je jen na mně. Musela jsem se postavit na vlastní nohy a nebýt na nikom závislá. Začala jsem řešit věci, které řeší dospělí, jako byt, práci, pohybování se po Praze, jednání s dospělými lidmi… Takže já jsem se od teenagera odpoutala. I když tedy jsem pořád pařmen a mám potřebu chodit na koncerty a házet tam hlavou. (směje se) Ale už jsem soběstačná.

Zůstali ti dřívější kamarádi?
Bára: Ti moji nejbližší kamarádi od nás mi zůstali. Jsme v kontaktu a občas někam společně vyrážíme. Ale třeba okruh lidí ze školy mě nepříjemně překvapil. Když jsem se po SuperStar vrátila do školy, ti lidé vůbec nebrali to, že jsem někde byla, spíš se mi posmívali. To jsem nečekala. Lidé od nás ze školy na mě pokřikovali na ulici, nevím, jestli to bylo závistí nebo čím, ale bylo to nepříjemné.

„Po SuperStar jsem byla na úplně jiné planetě!“

Teď s odstupem času, když vidíš, kolik příležitostí Zbyněk dostává, není ti líto, že jsi nevyhrála ty?
Bára: Ani ne. Protože vím, jak náročná byla Zbyňkova deska. Bylo to těžké břemeno. Zatím jsem slyšela jen singl, takže tu desku nemůžu hodnotit, ale myslím, že dopadla dobře. Už ze Zbyňkova vyprávění, že je s ní moc spokojený, věřím, že ta deska bude mít úspěch, a to je super. Já jsem nepotřebovala vyhrát. Skončila jsem sice čtvrtá, ale našla jsem lidi, kteří mi vydali CD, a je to deska, která se mi líbí. Našla jsem si kapelu, která mi vyhovuje, takže já si nemám na co stěžovat. Kdybych vyhrála, možná by to pro mě bylo všechno těžší.

Není ti líto ani to, že už je pryč ten hlavní zájem, který byl kolem SuperStar? Velké autogramiády, davové šílenství…
Bára: Spíš mi chybí ta parta, ta naše rodina ze SuperStar, se kterou jsem bydlela v hotelu jak v jednom baráku. Bylo to osudové setkání několika lidí. Měli jsme dobrou partu, kde byla spousta legrace. To mi chybí moc. I lidé z produkce a celý tým kolem té soutěže. Někdy si na to vzpomenu, když slyším nějakou písničku, a je mi to líto, že už je to pryč. Ale že by mi chybělo to davové šílenství, to ne, to je jen chvilkové a bylo jasné, že to pomine.

Na co z té doby ještě ráda vzpomínáš?
Bára: Tak třeba na ty autogramiády, to bylo něco. Ta chvilková sláva. Nedokázala jsem vůbec vstřebat do mozku, že o můj podpis má vůbec někdo zájem. Vždyť já jsem se vůbec ani neuměla podepsat (směje se), já jsem se to nejdřív musela naučit.

Bojíš se neúspěchu?
Bára: Já teď spíš tak doufám. Mám nějaké sny v hlavě. Bude záležet na těch živých koncertech, jak se budou líbit. Jestli ti lidi zůstanou stát a poslechnou si mě, nebo se spíš rozprchnou ke stánkům na pivo. (směje se) Můj cíl je, aby lidi můj koncert bavil. Můj úspěch nebo neúspěch je ve hvězdách. Když to nevyjde, budu dál studovat. Každopádně mě hudba určitě nepustí.

Zmínila jsi, že bys dál studovala. Jak to máš teď se školou?
Bára: Když jsem se po SuperStar vrátila do školy, měla jsem úplné okno, na nic jsem si nevzpomněla. Byla jsem úplně na jiné planetě. Na gymplu se toho na mě tolik navršilo, že jsem se s ředitelem dohodla, že bude lepší na rok přerušit. V září se tam vrátím a budu mít individuální plán. Každopádně maturitu rozhodně chci dodělat a pak bych ráda šla i na vysokou.

Stává se ti, že tě lidé srovnávají s Anetou? I mě při poslechu tvé desky napadlo, že máte docela podobné hlasy…
Bára: No jo, stává. S tím se musí počítat, že lidé budou vždycky srovnávat. Mně to tedy na té desce nepřijde, že bych zpívala jako Aneta. I když je pravda, že máme podobnou techniku. Máme stejné samohlásky a nějaké tóny. Ale naše hudba i texty jsou o něčem jiném. Lidé mě srovnávají i s Ewou Farnou. Ta mi přijde úplně jiná. Společné máme jen to, že jsme holky a obě zpíváme tvrdší muziku. Ale Ewa jde spíš víc do popu a zpívá pro děcka, to já jsem nikdy nechtěla. Mně se Ewa líbí, je to příjemná holka, na svůj věk zpívá bezvadně a nic proti ní nemám, jen moje cíle a představy jsou jinde.

Báro, můžeš teď říct, že se ti splnil sen?
Bára: Mně se sen splnil určitě, a ne jen jeden. Vždycky jsem chtěla mít kapelu, se kterou budu hrát. A teď ji mám. Kluci z kapely jsou nejen skvělí hudebníci, ale i kamarádi, a to se mi na tom moc líbí.

Na téhle nové desce není, oproti první, žádná opravdová rocková vypalovačka. Celé album je takové jemnější…
Aneta: To je pravda. I když pro mě osobně je v té drsnější poloze právě Vysoké napětí a písnička Možná. Ale není to tak, že bych na desce potřebovala nutně mít aspoň něco drsného, právě naopak. Řekla bych, že jsem se už jakoby vyřádila hudebně i pěvecky a přirozenou cestou jsem se dostala do hudební polohy, která je mi nejpříjemnější. A tahle deska je právě hlavně o obsahu písniček než o rádoby drsných aranžích, které by k textům vlastně ani nepasovaly. Je to pop/rock a ne metal. Právě proto jsem si pro spolupráci vybrala Honzu Muchowa, který mi pomohl udělat z toho co nejkvalitnější pop, který má hlavu a patu.

„Nemám zapotřebí dělat tvrdou muziku jen proto, abych tvrdě vypadala.“

Říkáš, že ses dostala do hudební polohy, která je ti nejpříjemnější. To znamená, že i příští deska bude nejspíš v podobné poklidnější atmosféře?
Aneta: Ano. Myslím, že pokud další deska vyjde, nebude to za moc dlouho, takže bych ještě mohla zůstat v této rovině. Možná bude jakoby hravější, ale určitě bych nechtěla dělat příliš tvrdý rock, k tomu už asi nedospěju. Nemám zapotřebí dělat tvrdou muziku jen proto, abych tvrdě vypadala.

Co se týká tvorby, tentokrát jsi nesáhla po žádném songu z katalogu. Nebyl k dispozici takový, který by se ti zamlouval, nebo jsi vůbec neměla zájem udělat coververzi?
Aneta: Do práce na nové desce jsem šla s tím, že chci udělat úplně nové písničky, které vzniknou pod mým dohledem. Vybírat něco z katalogu, něco, co už někde někdo použil, je pro mě umělotina a už to tak dělat nechci. Navíc pokud jsem tu desku opravdu chtěla udělat osobitější, žádná předělávka tam nemá vůbec co dělat.

Jak moc ses na jednotlivých písních podílela autorsky? Měla jsi při práci ve studiu hlavní slovo ty, nebo producent?
Aneta: Původně jsem si myslela, že budu jen udávat směr, jak by to mělo být, ale nakonec jsem se na písničkách začala podílet velmi intenzivně. Sama jsem začala psát, z čehož mám obrovskou radost, protože mě to začalo hrozně moc bavit. A to dokonce až tak, že jsem si na tom udělala závislost. Fakt mě to moc baví a dokonce od doby, co jsme skončili nahrávání, jsem se skládáním ještě nepřestala.  Ale není to tak, že bych měla už připravených nových deset věcí. Spíš to jsou jen takové malé nápady, na kterých se musí ještě hodně pracovat. Ale hlavně mě baví to samotné hraní – sednu si ke klavíru nebo ke kytaře a brnkám si… začnu psát slova… zkrátka ta tvůrčí vlna ještě neodezněla a já ani nechci, aby se to stalo.

Co když ti někdo skladbu, text nebo celou písničku nabídne – jsi ochotná zpívat něco, co nepochází od tebe?
Aneta: Záleží, jestli je to někdo, koho znám, nebo ne. Pokud je to někdo pro mě nový, tak to bývá složité. Vždycky se nejdřív zděsím, co že mi to nabízí, ale víc pak zjistím, když si to zkusím přehrát a zazpívat. A často bývám příjemně překvapená, jak dobře to zní. Na druhou stranu musím říct, že je to dost náročné. Protože nejrůznějších demáčů a textů mi od lidí chodí strašná spousta a je téměř nemožné se tím vším prokousat. Mám toho doma takovou velkou krabici a ke spoustě z toho, co v ní je, jsem se ještě nedostala. Navíc jsem tuhle desku chtěla stavět opravdu na svých pocitech, čehož bych s použitím nějakého úplně cizího textů nemohla dosáhnout. A s těmi hudebními nápady je to podobné – i když se mi nějaká věc třeba líbila, tak jsem ji prostě nemohla přijmout za svou, protože jsem chtěla udělat vlastní muziku, která by vycházela ze mne. Ale mám to všechno schované, takže kdyby mě opustila múza, třeba ještě s vděčností využiju cizí nápady.

A co se týká obalu a hlavně té fotky s lodičkou, to počínaje nápadem a konče realizací probíhalo jak?
Aneta: Na jedné výstavě jsem objevila designérskou firmu Imagery, která mě hodně zaujala svou tvorbou. Oni dělají takové čisté, nenásilné věci. Nikoho k ničemu nenutí, naopak nabízejí možnosti, což se mi hodně líbí. A fakt se mi líbí jejich vkus, takže jsme je oslovili a oni projevili zájem. Nejprve se mě hodně vyptávali, aby měli představu, na čem to mají zakládat. Já to chtěla mít nějak spojené za 1. s vodou a za 2. s prvním singlem Malá mořská víla. A oni tedy přišli s touhle úžasnou lodičkou. Pro mě úžasnou, protože se mi hrozně líbí – je v tom právě ta čistota, nenásilnost a prostě jsem z toho byla nadšená, takže jsme nápad i uskutečnili. A probíhalo to tak, že se vyřezala docela velká loďka z tvrdého papíru, uprostřed byla díra, v té jsem stála já, měla jsem velké rybářské kalhoty, aby mi nebyla zima, a fotilo se to na Máchově jezeře.  Byla to výborná spolupráce se všemi, zároveň se mi na Mácháči strašně líbilo, prostě to bylo celkově moc příjemné.

„Do SuperStar bych znovu určitě nešla!“

Jaké vlastně jsou teď tvé hudební ambice? Protože třeba co se týká různých ocenění, tak ta už můžeš jen množit. Máš tedy stanoveno, čeho dalšího chceš dosáhnout?
Aneta: Nejdřív chci říct, že to není vůbec o těch cenách – ty jsem nikdy nebrala za nějaký cíl. Jde mi především o vnitřní pocit naplněnosti. Ať už se to týká nové desky, koncertů nebo čehokoli, na čem pracuju, tak aby to pro mě mělo smysl. Abych mohla mít radost z toho, že když se do něčeho pustím, aby to dobře dopadlo, aby to fungovalo. Např. koncerty – kamkoli přijedeme, abychom tam lidem mohli předvést to nejlepší, co můžeme, a oni z toho měli zážitek na delší dobu. Zkrátka, aby se mi všechno, co dělám, zase nějak vracelo.

Kromě své hudební kariéry stále studuješ, že ano? Pořád je pro tebe vzdělání důležitější než kariéra?
Aneta: Teď jsem sice kvůli desce měla přerušeno, ale od září se tam zase vracím. Ale řeknu to jinak. Myslím si, že maturita je v naší společnosti důležitá, jinak se člověk ve většině případů nedostane k dobré práci. Mně se tedy naštěstí podařilo uplatnit i bez maturity, ale právě proto, že je to tady tak nastavené, vím, že ji potřebuju. Kdyby to tady fungovalo volněji, určitě by to pro mě nebylo tak důležité a mnohem víc bych se věnovala hudbě. Myslím, že je to problém spousty lidí, totiž že kvůli nutnosti vzdělání v sobě často potlačují nějaké schopnosti, které by mohli klidně smysluplně využívat, ale nemají k tomu prostor. Kdyby to tady fungovalo jinak, řekněme stylem „objev, co jsi sám“, rázem bychom byli někde jinde a pak bych něco studovala třeba i s chutí, ale tady to je prostě takhle, takže se nedá nic dělat. Vzdělání v tomto případě beru spíš jako povinnou nutnost než důležitost.

Co obvykle děláváš ve dnech, kdy máš úplně volno – žádný koncert, žádné pěvecké povinnosti, prostě volný čas? A co děláváš nejradši, když máš čas?
Aneta: Snažím se, abych mohla mít alespoň jeden den v týdnu sama pro sebe. A většinou se snažím aspoň na chvíli úplně vypnout, neřešit nic důležitého, prostě jen relaxovat. Ráda chodím na procházky do přírody – tam je největší klid. Tam se vždycky příjemně uvolním a z lesa načerpám novou energii.

„Česká hudební scéna má podle mě hodně velké rezervy!“

Když si tak promítám tvou dosavadní kariéru, napadá mě, jestli sis všechno takhle představovala, jestli bys do toho šla od začátku znovu, a nebo jestli bys udělala aspoň něco zpětně jinak?
Aneta: Kdybych věděla to všechno, co vím teď, určitě bych znovu nešla do SuperStar. Protože právě SuperStar mě spoustu věcí naučila, takže by nemělo smysl se je učit znovu. Nevím ale, jestli bych se dostala tak daleko, že by i bez SuperStar vznikla deska Dotyk, se kterou jsem spokojená a která je pro mě základ všeho.

Aha, a Spousta andělů základ nebyl?
Aneta: Byl to taky základ, ale trochu jiný. Mělo to pro mě velký význam z praktického hlediska – na té desce jsem měla možnost si vyzkoušet spoustu hudebních možností, spolupráci s kapelou a prostě celkově si, řekněme, vyzkoušet co a jak. Skoro by se to dalo, trochu nadneseně řečeno, chápat jako taková generálka na Dotyk. Ten totiž opravdu beru za svůj základ, od kterého se teprve bude všechno někam odvíjet.

Cítíš, možná teď i v souvislosti s novou deskou, na sobě nějaké zásadnější změny oproti době, kdy jsi vydala Spoustu andělů? Nebo bys řekla, že jsi pořád stejný člověk, jen třeba hudebně vyspělejší?
Aneta: Rozhodně se změnilo hrozně moc věcí. Každá událost mě nějakým způsobem ovlivnila a někam posunula. Ať už změny v kapele, koncerty nebo různí lidé, které jsem potkávala, prostě všechno mě formovalo v nějakou osobu. A teď se cítím, jako že konečně stojím opravdu na svých vlastních nohou, a ne na nějaké protekční nálepce. Největší rozdíl je podle mě samostatnost a výrazně lepší rozhodovací schopnosti, protože mám mnohem víc jasno co a jak než dřív.

Na kdy plánuješ slavnostní křes Dotyku a jak to vypadá s koncertním turné?
Aneta: Křest je naplánovaný na 19. června v paláci Akropolis v Praze a s turné počítáme na podzim. Bude to velké česko-slovenské turné. Kromě toho v létě budu na festivalech České hrady a taky na dvou fesťácích na Slovensku. Všechny přesné termíny a informace budou k dispozici na mém webu www.langerovaaneta.cz.

Řekla bys, že je tu ještě pořád prostor pro nové zpěvačky, třeba typu Ewy Farny nebo L.B.P., nebo už je česká scéna přeplněná a mělo by se to nějak uvolnit?
Aneta: Určitě je tady ještě prostor pro spoustu zpěvaček, které mají nějakou svou osobitost. Většina toho, co tu je nebo co se objevuje, je jaksi na jedno brdo, takže žánrový prostor pro originalitu je tu podle mě hodně velký. Přitom nových zajímavých počinů se moc neobjevuje, takže si myslím, že naše scéna má v tomto ohledu ještě velké rezervy.

Poslední otázku věnujme tvé spolupráci se Světluškou. Jistě chystáte nějaké nové akce či projekty?
Aneta: Teď zrovna se Světluškou připravujeme druhé otevření Kavárny POTMĚ, kde obsluhují nevidomí. Je to projekt, který měl loni na Karlovarském festivalu premiéru a zároveň i velký úspěch. Proto ji letos otevíráme v Praze na Ovocném trhu za Stavovským divadlem od 6. – 13. června. Otevřeno od nevidim do nevidim.