A je to tady! Po necelých třech letech se nejpopulárnější česká zpěvačka hlásí s novým albem, které nazvala Dotyk. Jedná se o velmi osobní album plné nejhlubších pocitů. O co přesně jde, co všechno nová deska pro Anetu znamená, co nyní pokládá za důležité, na čem je teď závislá a jak vzpomíná na své debutové album Spousta andělů? To všechno prozradila ve speciálním rozhovoru pro Sweet17!

„Chci, aby lidi věděli, kdo opravdu jsem!“

S jakou hlavní myšlenkou jsi připravovala novou desku? Abys novou muzikou veřejnost přesvědčila, překvapila, nebo snad ještě něco jiného?
Aneta: Hlavní myšlenka byla ta, že jsem chtěla udělat něco vlastního, něco, co jsem já. Pokud možno se lidem víc otevřít, pustit je víc do sebe. Představit jim víc sama sebe, aby věděli, kdo opravdu jsem. Aby se mohli rozhodnout, jestli se jim takhle moje muzika opravdu líbí a budou moje písničky poslouchat, nebo nebudou.

To je celkem zajímavá změna. Protože celou dobu sis své soukromí hlavně před novináři pečlivě střežila, a teď se najedou takhle otevíráš…
Aneta: To otevření není myšleno pro novináře, ale pro lidi, které by má muzika mohla zajímat. A nebylo to ani tak, že bych byla vůči novinářům uzavřená. Jen jsem v těch chvílích neměla co říct, protože jsem neměla za sebou ještě nic zásadního, takže nebylo jaksi o čem mluvit. Proto těch rozhovorů jednu dobu bylo méně. A na druhou stranu jsem věděla, že jakmile přijde něco zásadního, což je teď pro mě tahle nová deska, zase budu mít co říct. Ale to otevření se na desce bylo mířeno především k lidem.

V písničce Vysoké vypětí mě překvapil začátek. Říkal jsem si, že ses pustila do experimentu s beat-boxem a R&B. Pak se ale ozvaly kytary a já si řekl, že je to možná trochu škoda, že by to mohlo znít zajímavě. Neuvažovala jsi udělat celý song v tomto stylu?
Aneta: (smích) Ne, o tom jsem neuvažovala. Právě pro tuhle píseň mi přišla jako dobrý nápad ta drsnější baskytara, která zvýrazňuje motiv celé skladby. Chtěla jsem, aby to znělo takhle přísně. Mám sice ráda třeba i nějaké R&B písničky, ale vždycky mi jde hlavně o to, aby každá písnička zněla tak, jak já cítím, že má znít v rámci toho, o čem je. A nemohla bych to udělat nějak jinak jen proto, že bych tak mohla oslovit více lidí. Zkrátka hlavní roli hrálo mé vnímání jednotlivých témat, tedy mé pocity.

Že jsou kluci veselá partička a mají rádi srandu všeho druhu, dosvědčují i jejich nejrůznější trapasy a legrační zážitky v průběhu 483 tour. O některé z nich se s námi ochotně podělili a my vám je nyní přinášíme. Kromě toho kluci prozradili, čím by asi byli, pokud by nemohli být hudební hvězdy…

Gustav řídil tourbus, po Tomovi holky házely kondomy a TH tým málem přišel o kameramana…

Před koncertem v Zenith hale v Nancy měli kluci nečekaně trochu volna. Bavili se každý po svém. Gustav dostal nápad, že by si chtěl vyzkoušet, jaké to je být řidičem autobusu. Zeptal se tedy řidiče jejich autobusu, jestli si může sednout na jeho místo. „On mi to dovolil, tak jsem nadšeně usedl za volat. Hrál jsem si, jako že řídím. Parkovali jsme na obrovském a prázdném parkovišti. Napadlo mě, že je tam dost místa, že by se nemohlo nic stát. Tak jsem nastartoval – řidič stál u mě a hlídal mě. Několikrát jsem obkroužil to parkoviště, bylo to super. Když jsem zastavil, on mě pochválil a já se zeptal, jestli můžu ještě jednou. Kývl, tak jsem se opět rozjel. To už se ale objevili kluci z naší ochranky, ať prý okamžitě zastavím, než se něco stane. My se tomu smáli, ale oni moc ne. Od té doby je bus vždy zamknutý, takže už jsem si to nemohl zopakovat…“

Téháčka už jsou zvyklí, že jim holky z davu na pódium hází všechno možné. Plyšáky, památníky, spodní prádlo nebo kondomy (zabalené). Co se však stalo Tomovi, to bylo i na něj moc. „Teď už nevím, ve kterém to bylo městě. Ale bylo to uprostřed koncertu, dokonce uprostřed písničky. Zrovna jsem komunikoval s kamerou a z davu přilétl kondom a přilepil se mi na kytaru. Což o to, ale on byl rozbalený, roztažený, prostě jakoby připravený k použití. Bylo to hrozně nechutné a navíc jsem zrovna nemohl přestat hrát, abych se ho nějak zbavil. Tak jsem tou kytarou začal různě šermovat, abych ho shodil. Nejhorší bylo, že ten kameraman si toho asi nevšiml nebo co, myslel si, že tu písničku jen tak divoce prožívám a celou dobu mě natáčel…“ (smích)

A na jaké trapasy si vzpomene Bill? „Mně osobně se toho zas tak moc nestává. Spíš co vím z vyprávění – hodně dívek se líčí a češe tak, aby mi byly co nejvíc podobné, a občas je ta podoba vážně matoucí a někdy i nebezpečná. Vydávají se za mě a využívají té podoby k získání různých výhod. A když někdo nemá úplně přehled co a jak a nepozná, že to nejsem já, bývají z toho problémy. Ale naštěstí zatím nic vážného.“

„Taky jsme jednou málem přišli o kameramana,“ vzpomene si Georg. „Natáčel koncert, vyhýbal se zrovna Billovi, ale nevšiml si, že je už úplně na kraji pódia a zahučel dolů. Nejdřív jsme se fakt lekli, protože to pódium bylo dost vysoko.Naštěstí se mu nestalo nic vážného, měl jen velkou modřinu, jak na něj spadla ta velká kamera. V té chvíli to veselé nebylo, ale po koncertě se tomu smál i on.“

„Tom taky zažil vtipnou situaci s jednou fanynkou,“ připomněl Bill. „Jeee, nevytahuj to. Na jedné menší autogramiádě se objevila jedna dívka – na první pohled se mi hrozně líbila, vypadala tak na devatenáct. Zeptal jsem se, jestli přijde na koncert a jestli mi dá číslo. Jenže v tom se za ní objevil její otec a dal jasně najevo, ať o žádných intimnostech s jeho dcerou vůbec neuvažuju… ukázalo se, že je jí dvanáct. No a kluci si mě kvůli tomu pořád dobírají…“

Co by dělali, kdyby nebyli slavní?

Na jedné tiskovce kluci dostali otázku, co si myslí, že by dělali, kdyby neprorazili v hudbě. Gustav s Georgem by měli o svém zaměstnání v případě hudebního neúspěchu jasno. „Já bych byl asi pojišťovák,“ prohlásil Gustav. „Jako malý kluk jsem chtěl být zubařem. Ale teď fakt nevím, už si to asi neumím představit.“ Ani Bill nemá jasnou představu, co jiného by ho bavilo. „Muziku dělám odmalička, nic jiného mě nikdy tak nebavilo. Kdyby nám to nevyšlo, asi bych se co nejvíc věnoval studiu a časem něco vymyslel.“ Zato Tom by měl o své jiné kariéře jasno okamžitě. „Já bych se rozhodně snažil prosadit coby herec ve filmech. Ale zaměřoval bych se na takové ty zakázané, pro dospělé. (smích)“ 

Jak je 483 tour úspěšné?

Jedno je jasné – tohle turné je ještě úspěšnější než předchozí Schrei. To dohromady navštívilo 175 tisíc fanoušků. Tentokrát téháčka na své koncerty přilákali 190 tisíc fanoušků. Pořád to ale není maximum. Celková kapacita hal, kde TH vystupovali, činí 250 tisíc fanoušků. „To je pro nás výzva – další album musí být ještě lepší než Zimmer 483, abychom měli šanci turné vyprodat – to by byla naprostá bomba!“ hodnotí Bill. I tak však turné klukům vydělalo velké peníze. Ačkoliv velké pohyblivé ocelové pódium stálo skoro 2 miliony eur, celkový zisk z turné činí necelých 6 milionů eur, tedy asi 167 milionů korun.