Momentálně nejuznávanější světový taneční DJ, který kromě DJování zároveň tvoří vlastní taneční muziku a vydává alba, se v půlce září představil všem milovníkům taneční hudby v pražské T-Mobile Aréně. Jednalo se o dvouhodinový DJ set v rámci jeho světového turné, pomocí kterého propaguje svou novou desku In Between. A protože to bylo vystoupení pro naši republiku výjimečné, pojďme se za ním ohlédnout!

I když šlo „jen“ o dvouhodinový set, organizátoři celou akci pojali ve velkém stylu. Ač Paul Van Dyk přišel na řadu „až“ v jednu v noci, Taneční party se rozjela už ve 21 hodin! Před Van Dykem se předvedl například Michal Burian, jehož povedená dvouhodina totálně zaplněnou T-Mobile Arénu nažhavila do ideální atmosféry. Takový aplaus, jaký se Burianovi dostal, kolikrát nesklidí ani leckterá pěvecká hvězda. Přesně hodinu po půlnoci se však za DJ pultem objevil Paul Van Dyk. A co to udělalo s publikem? Všichni přestali tančit. T-Mobile Arénou se rozzářily stovky, možná tisíce displayů digitálních foťáků či telefonů. Teprve po pár minutách agresivní taneční hudby nejrůznější foto zařízení postupně zmizela a rozjela se hlavní část noci. Paul Van Dyk nezklamal – předvedl své DJ umění v nejlepší formě, což musel uznat každý jeho fanoušek. Jestli se jeho desce bude dařit stejně, záleží na vás.

Na začátku června vydala tahle rocková trojice z Broumova své nové album Stigmata. Zároveň se v televizních hudebních pořadech objevil lehce kontroverzní videoklip k písni Žiletko, má lásko. I přes svou odvážnost u „imodiáckých“ fanoušků zabodoval, a tak televizím nezbývá než jej aspoň jednou za čas do vysílání zařadit.

Tím však dění kolem Stigmat zdaleka nekončí! Na začátku října kluci desku pokřtili a na konci října vyrazili na celorepublikové turné. To skončí těsně před Vánocemi. A pozor! Nepůjde jen o klasické koncerty v klubech či kulturních domech! Už počtvrté za sebou se Imodium podívá i do bytu několika svých fanoušků, kteří si mohli o soukromé vystoupení zažádat na internetu. Bude se jednat o pětadvacetiminutový tzv. unplugged, tedy akustický blok.

Celé turné, včetně bytové časti, se bude natáčet pro potřeby nového videoklipu. Pro více informací doporučujeme www.imodiumband.cz

„You’re way too beautiful girl…“ zní začátek refrénu velké letní r&b pecky od sedmnáctiletého rodilého Jamajčana. MTV odmítá polovinu nových videoklipů, jen aby měla víc prostoru pro Seanovu „Krásnou holku“. Tomuhle tlouštíkovi se prostě podařilo to, co se těm vyvoleným umělcům podaří jednou za život. A nebylo to ani moc složité. Stačilo se dát dohromady s producentem J. R. Rotem, který se podílel na deskách rapperů 50Cent, The Game, Snoop Dogg či Rihanny.

„Hudba je pro mě nástroj k sebevyjadřování. Chci, aby mě prostřednictvím mých písní lidi pochopili, aby věděli, kdo jsem a odkud jsem. A s J.R. Rotem se mi podařilo udělat přesně takové songy, které to umožní. Je to skvělý talentovaný producent a jsem rád, že rychle poznal, že jsem úplně jiný než všichni ostatní umělci,“ popisuje mladý zpěvák práci na svém debutu. Hitovka Beautiful Girl přitom vznikla úplnou náhodou. „Seděli jsme ve studiu, zrovna jsme si dali pauzu od práce, poslouchali jsme rádio a tam hráli Stand By Me od Ben E. Kinga. Tu písničku jsem měl vždycky hrozně rád, tak jsem začal přemýšlet, kolik lidí už tu melodii použilo, a s producentem jsme zjistili, že vlastně asi nikdo. On se toho hned chytnul a okamžitě v počítači vytvořil rytmus, ke kterému by ta melodie šla použít. Já na to rychle napsal text a okamžitě bylo jasné, že to bude můj první singl,“ vzpomíná Sean. „Jde o to, že od holky aspoň jednou v životě dostal kopačky snad každý kluk, takže se s tou písničkou lehce ztotožní. I mně se to už stalo, tak jsem to prostě musel napsat.“

Bezejmenné album Seana Kingstona vychází v těchto dnech.

Býval to snowboarďák, rafťák, taky rockový podvraťák. Pak se taky snažil krotit krokodýly. A teď? Teď je z něj sprejer, co chodí na gympl a žije dost odvážný život. Teda samozřejmě jen jako – jen ve filmu. A jaký je Jirkův nový film Gympl? Místo Vojty Kotka s ním hraje Tomáš Vorel jr. Jaká pro Jirku byla změna parťáka a jaké bylo natáčení filmu? Jaký má vlastně vztah ke graffiti? Protože právě o to ve filmu jde! Prozradil nám například, co znamená „nabustrovaný“, i to, že se kvůli své roli musel naučit kouřit, i když jinak kouření nesnáší!

„To, že Gympl umí pobavit a půjdou na něj mladý lidi, neznamená, že je teenagerovskou komedií.“

Jirko, ty ses stal novou filmovou hvězdou před pár lety díky Snowboarďákům. Tehdy jsi musel projít složitým castingem na svou roli. Dnes už je z tebe zkušený herec, který dostává nabídky, aniž by musel chodit na ty castingy. Dovedeš si představit, co bys dělal, kdyby to tehdy se Snowboarďákama nevyšlo? Kdybys tu roli třeba nedostal nebo kdyby se ten film z nějakého důvodu neujal?
Jirka: No na castingy ještě někdy chodím. Je to možnost dostat role, v kterých si vás zatím moc nedokázali představit. A kdyby se ze Snowboarďáků nestalo to, co se stalo, nebo já tam vůbec nehrál… hm… tak bych asi hrál hokej, studoval a měl krásný klidný mládežnický život. Ale ani teď to není špatný…

Každopádně to celkově vyšlo a teď nemáš o práci nouzi. Dostal jsi už nějakou nabídku na roli, kterou sis musel hodně rozmýšlet nebo kterou jsi dokonce odmítl? (případně proč jsi ji odmítl?)
Jirka: Určitě jsem víc rolí odmítl, než přijal. A to rozmejšlení… to mě vždycky úplně ničí, mám bolesti hlavy a každá odmítnutá věc mě trochu bolí… proto jsem rád, když pak přijdou věci jako Gympl, Bathory nebo cokoli s Janákem, kdy není co řešit.

Ve tvých prvních filmech (Snowboarďáci, Rafťáci, Rock podvraťáků) byl tvým parťákem Vojta Kotek. V dalších (Jak se krotí krokodýli, Hypnóza) jsi klasického parťáka neměl. Teď je však v kinech tvůj nový film Gympl, ve kterém Vojtu vystřídal Tomáš Vorel. Byla to pro tebe příjemná změna, nebo sis musel na nového kolegu zvykat?
Jirka: Ne ne. Tomáš je komunikativní a talentovanej kluk. Stejně jako Vojta. A přitom nejdou moc porovnávat, protože s každým jsem dělal úplně jinej žánr.

Je možné, že Tomáš Vojtu vystřídá i do dalších tvých filmů?
Jirka: To je zvláštní otázka. Ani jeden ke mně neodmyslitelně nepatří, ale s žádným nemám problém hrát. Mam je oba rád. (smích)

„Gympl je hodně věrnej a nabustrovanej film.“

Když bylo před premiérou Rocku podvraťáků, někde jsem četl, že už tě nebaví ty tzv. teenagerovské bláznivé komedie. Že už bys chtěl taky udělat nějaké vážnější téma. To se ti podařilo s Lovestory-Bathory. Ale Gympl na mě opět působí právě jako film pro teenagery…
Jirka: Nepleťme si ale teenagerovskej film jako žánr, kterej má svoje pravidla, musí se umět a neunikat z něj do jiných žánrů, jinak je to špatně. A film o mladejch jako Gympl, kterej není žánrově tolik specifickej a vypovídá spíš o problémech mladejch a dělá nějakou sociologickou sondu. To, že umí i pobavit a půjdou na něj mladý lidi, neznamená, že je teenagerovskou komedií.

Musel ses na svou roli v Gymplu nějak zvláštně připravovat? Třeba se naučit nějaké věci o graffiti – slang, chování nebo to samotné sprejování?
Jirka: Musel jsem se naučit kouřit a trochu sprejovat. Ale scénář mě nijak nesvazoval. Ty sprejeři jsou lidi, který se chovaj přes den tak nějak normálně a večer jdou prostě zažít to dobrodružství. A i to dělá z Gymplu hodně věrnej a „nabustrovanej“ film. Pro ty, kteří nevědí – nabustrovaný = plný všeho, čeho má plný být a ještě něco navíc.

„Kouření a násilí je mi fakt proti srsti!“

Jaký máš vlastně vztah k tomuhle tzv. „pouličnímu umění“? Líbí se ti ty různé nápisy na domech nebo ty různé barevné obrazce na vlacích apod.?
Jirka: Nijak nesouhlasím, když jdou ničit cizí majetek. To je trošku socialismus, kterej si hraje na strašnou svobodu. Ale zrovna na těch hnusnejch panelácích a vlacích se mi to strašně líbí, ale nevím, jak to zařídit, aby to dělali tam, kde je to třeba, i když to patří někomu jinýmu. To bychom holt všichni museli mít vkus.

Bylo něco, co ti během natáčení dělalo vážně problémy?
Jirka: Kouření a mlácení malýho chlapečka – obojí je mi fakt proti srsti.

Když si ten film rychle přehraješ v hlavě, kterou scénu máš nejradši a proč?
Jirka: Výslech na policejní stanici a jinak snad každou scénu, kde je Tomáš Matonoha.

Teď, když už je Gympl v kinech, jaký z toho filmu máš celkově pocit? Dovedl by sis třeba představit, že by se natočil i nějaký druhý díl? Třeba něco jako ve stylu – Snowboarďáci/Rafťáci, tak třeba Gympl/Vejška nebo něco podobného – co ty na to?
Jirka: Dvojka mě zatím nenapadla, ale k tomu žánru pokračování nepatří. Ale z filmu mám skvělej pocit. Rozesměje, dojme i zamrazí. Určitě je výsledek nad moje očekávání.

O tobě je známo, že nemáš žádné herecké vzdělání. Přesto ses ve filmovém světě zabydlel celkem rychle. Počítáš s tím, že herectví zůstane tvou hlavní životní náplní, nebo máš do budoucna nějaké jiné plány?
Jirka: To je v poslední době nejčastější otázka, kterou dostávám. A opakuji: Nevím, opravdu nevím…

Co bys řekl, že je tvá nejsilnější stránka coby herce – v čem přesně je tvá největší zbraň?
Jirka: Myslím si, že jsem vnímavej a emotivní člověk, a to je snad jediný, co považuju v herectví za svoji zbraň.

Dají se herecké schopnosti využívat i v normálním životě? Třeba co se týká holek? Nebo naopak v nějakých vážných situacích? Stalo se ti už někdy, žes díky dobrému hereckému výkonu zvládnul něco, co by jinak bylo složité?
Jirka: Určitě se dá, ale radši to moc nezdůrazňuju, jinak mi to přestanou všichni žrát.

A poslední otázka je zároveň i rada pro všechny začínající herce a herečky – odkud čerpáš inspiraci a nápady pro své herecké umění? Co je ta tvá herecká škola?
Jirka: Koukejte hodně kolem sebe a mluvte na sebe do zrcadla, pochopíte.

Nejsou prý ani nu-metalová ani rap-metalová kapela. To si prý vymysleli novináři, protože je potřebovali nějak popsat. Sami Linkini o sobě mluví jako o experimentátorské kapele, která nemůže skončit v žádné škatulce, protože dělá hodně různorodou muziku napříč hudebními styly. O tom se můžeme ostatně přesvědčit i při poslechu jejich nové desky Minutes To Midnight, z níž je po prvním songu What I´ve Done na světě další singl Bleed It Out, kterému se skvěle daří i v české rádiové hitparádě.

Proč však trvalo Linkinům tak dlouho, než dali dohromady nový materiál? „Pracovali jsme poctivě na každém detailu každé skladby. Jakmile jsme si s něčím nebyli jistí, dělali jsme na tom tak dlouho, až jsme byli spokojeni. Proto docházelo k průtahům. Ale výsledek podle nás rozhodně stojí za to!“ A jak by své nové CD popsali? „Chtěli jsme našim fanouškům nabídnout několik různých rovin vnímání naší muziky. Někdo chce muziku poslouchat jen tak pro odreagování, někdo zase se zájmem vnímá každý tón a někdo řeší hlavně obsah textů. Uspokojit tyhle tři skupiny je velmi složité. Nicméně ta deska je rozvrstvená tak, že jsou na ní jak takové ty písničky na vyblbnutí se, tak i vážnější skladby.“ Linkinům se začíná přezdívat novodobí U2. Hlavně kvůli svým aktivitám v humanitárních a charitativních akcích. „My jsme se o tyhle věci začali hlouběji zajímat po ničivé tsunami v jihovýchodní Asii. A protože jsme cítili, že to má smysl, přijde nám přirozené pomoct, když můžeme. Jistě že nespasíme svět, ale furt lepší něco udělat než jen sedět a stěžovat si,“ říkají Linkin Park. Naživo jste je u nás mohli vidět letos v červnu, kdy své album Minutes To Midnight představili na pražském koncertě.

Díky první desce Album se z něj stal jeden z nejvýraznějších českých sólových zpěváků. Teď po dvou letech vydává novou desku Bez křídel, která by měla na dosavadní úspěchy navázat. Zeptali jsme se Petra, jak své nové CD bere, co si od něj slibuje a taky co znamená název Bez křídel…

„Psát písničky jen tak doma pro sebe, to prostě není ono.“

I když je vám letos (už) 40 let, právě jste vydal svou (teprve) druhou desku. Přitom žijete dlouholetou úspěšnou pěveckou kariéru. Říkám si, proč sólové desky přišly na řadu až teď v posledních letech?
P. K.: Je to asi tím, že já jsem vlastně vždycky byl součástí nějaké kapely a nikdy jsem nebyl nějak příliš průrazný, takže jsem dřív ani nepřemýšlel, že bych se měl vydat sólo. Až časem jsem o tom začal uvažovat. A vlastně teprve před třemi lety jsem si řekl, že je na to ten správný čas. A nebylo to na ničí naléhání, já jsem najednou cítil, že už to chci zkusit sólově, tak jsem do toho šel.

Nevadí vám, že to přišlo až takhle pozdě, vlastně v půlce života?
P. K.: Vůbec ne, naopak. Čím je člověk starší, tím všechno bere víc s nadhledem a to je speciálně v showbyznysu hrozně důležité. Že když náhodou přijde nějaký úspěch, že to bere střízlivě a dobře se s tím vyrovná. A taky se vyvaruje různých věcí, které by mu rozhodně neprospěly.

Dá se říct, že vám úspěch první desky Album změnil život, nebo to takhle neberete?
P. K.: Dalo by se to tak říct. Spíš mi to ale otevřelo cestu pro další práci. Protože kdyby ten úspěch nepřišel, tak by si asi firma rozmyslela, jestli mi vydají druhou desku, a kdyby to nevyšlo, třeba bychom tenhle rozhovor vůbec nedělali. Hudbu bych mohl dělat samozřejmě dál, ale psát si písničky jen tak doma pro sebe, to prostě není ono.

S novinkou Bez křídel byste jistě chtěl navázat na úspěch předchozí desky Album. Jaké musí podle vás být druhé album interpreta, aby dokázal potvrdit úspěch a upevnit svou pozici?
P. K.: Říká se, že by měla být lepší než ta první, aby dokázala na ten úspěch navázat. Taky se říká, že by měla být jiná než ta první, a s tím souhlasím spíš. Moje druhá deska je jiná než první. Dělal jsem ji s úplně jiným týmem než tu první – s jinými skladateli, s jinými textaři, právě proto, že jsem chtěl, aby byla jiná. Těžko říct, jestli díky tomu naváže na úspěch Alba. Ale díky tomu, že je jiná, tak si myslím, že by si opět své posluchače najít mohla.

Váš nový singl se jmenuje Oceán. Už ten naznačuje, že se máme připravit na trochu jiného, prostě nového Petra Koláře…
P. K.: Ano, Oceán byl jako singl vybraný právě proto, že je jiný – ještě trochu jiný než ostatní skladby na desce. Ale už jsme nasadili nový singl, který se jmenuje Jsem sám. A ten zafungoval dobře, protože je v tom stylu, který ode mě lidé chtějí slyšet, na který jsou u mě zvyklí. Je v něm víc takové to mé „já“.

Není vám líto, že Oceán tolik nezabodoval?
P. K.: Ani mi to moc nevadí. Pro mě je důležité, že je na desce a že si ho můžu užívat na koncertech. Tam je pro takové experimenty prostor. A lidem, kteří na koncert přijdou, se to líbí, protože je tam taková speciální atmosféra.

Vy jste jeden z mála českých zpěváků, který má fanoušky ve všech věkových kategoriích – jak to na vás působí?
P. K.: Já tohle vnímám právě na těch koncertech, kam chodí jak desetileté děti, tak i šedesátiletí senioři. Je to hodně zajímavé, že i když v běžném životě je mezi těmi generacemi taková zvláštní bariéra, tak na těch koncertech se chovají všichni úplně stejně a mně se to hrozně líbí.

A nakonec zpátky k desce. Má ten název Bez křídel nějaký speciální vzkaz nebo poselství?
P. K.: Jmenuje se tak proto, že na konci první písně Víkend zázraků se zpívá: „Lítat do mraků i bez křídel, jak vím, dá se, když je s kým“. A název Bez křídel má vyjadřovat pohodu, bezstarostnost, nevázanost, pokoru a to, že když kolem sebe máte správné lidi, kteří vás podporují, tak se můžete jakoby vznášet, protože vás nic netrápí, protože jste prostě v pohodě.

Na první pohled je polibek úplně obyčejná běžná věc. Líbají se dvojice na ulici, v metru, v tramvaji, zkrátka kdekoli. Aspoň párkrát se už líbala většina z nás. Jaké to však bývají polibky? Hezké, jemné, nebo podivně křečovité? Je líbání opravdu tak obyčejná jednoduchá záležitost, ke které není potřeba žádná zvláštní příprava, natož nějaké umění? Co myslíš, umíš se líbat?

Co polibek znamená a vyjadřuje?

Na rozdíl od klasické pusy na pusu nebo na tvář, což bývá oblíbený pozdrav mezi kamarádkami, je polibek jazykem (tzv. francouzský polibek) něco úplně jiného. Obecně je považován za nejintimnější akt lásky partnerské dvojice. Ano, dokonce intimnější než sex. Jde totiž o nejsilnější a nejintenzivnější vyjádření oboustranných sympatií, samozřejmě těch hlubších a osobnějších než jen kamarádských. Když se s někým líbáš, dáváš mu najevo, že je ti velmi sympatický a že máš zájem o bližší poznání, sblížení se.

Je líbání bez jazyka líbání?

Většina lidí chápe pojem líbání jen jako to populární líbání jazykem, kterému se říká francouzské. Jenže už to je omyl. Za tzv. francouzský polibek se považuje každý polibek, při kterém jsou ústa otevřená. Většinou je s tím spojeno i vzájemné zasunutí jazyka do úst partnera. Není to však podmínkou. O líbání jde i v případě, kdy jazyk vůbec nepoužijeme. Když místo jazyka používáme horní a dolní rty. Takové líbání může být v jistých situacích dokonce důvěrnější a intenzivnější, než to s jazykem. Jde jen o to umět odhadnout situaci, kdy se který typ líbání hodí víc, a taky se člověk samozřejmě líbat musí umět.

Líbání je umění, ne věda… jak správně líbat?

Bývá celkem běžné, že oba styly líbání (bez jazyka i s jazykem) se střídají a kombinují. Jak ale začít? A hlavně jak správně začít, aby to stálo za to? Hlavně pomalu a něžně. I sebevětší drsňák a tvrďák se při příjemném jemném polibku promění v největšího romantika. Pamatuj, že při líbání není kam spěchat. Naopak, čím víc načas si se svým klukem dáte, tím bude polibek příjemnější a vaše emoce intenzivnější. Neexistuje žádný přesný návod, jak líbat. Záleží jen na tom, co přesně se vám líbí a co je vám příjemné. Nestyďte si předem říct, co kdo máte rád, abyste si mohli navzájem vyjít vstříc.

Začít můžete dotyky rtů, jazykem partnerovy rty pohladit, či do nich lehounce kousnout. Jazyk zapojujte postupně. Určitě se nesnažte okamžitě začít s vášnivým líbáním. Mohlo by to zkazit ten úvodní okamžik a následně celý polibek.

Jak moc otevřít ústa a jak moc vypláznout jazyk?

ImageSouhra rtů a jazyka je při líbání důležitá stejně jako to, jak moc je dobré otevřít ústa a jak moc vypláznout jazyk. Dokud se se svým klukem líbáš bez jazyka, stačí ústa nechat pootevřená jen trochu, aby tvé rty byly uvolněné a připravené ke kontaktu s jeho rty. Postupným zapojením jazyka pak polibek získává na intenzitě. Ještě trochu pootevři ústa tak, aby se do té škvírky vešel tvůj i jeho. Pokud necháš pusu otevřenou jen pro svůj jazyk, z polibku nemůže nic být, protože ten jeho se tam nevejde. A zároveň pokud jazyk aspoň trochu nevyplázneš (řekněme o něco méně, než když vyplazuješ jazyk u doktora), tak bude mít kluk pocit, že ho vůbec nelíbáš a že ho třeba ani líbat nechceš.

A na kterou stranu při líbání natočit hlavu? Podle průzkumů celých 66 % lidí nejprve natočí hlavu napravo. Během samotného líbání, tím spíš je-li vášnivé, se můžou strany libovolně střídat – to už záleží čistě na vaší fantazii.

Raději líbat pomalu, či rychle?

Jak už bylo řečeno, začátek polibku by měl být pokud možno pomalý, postupný, aby nebyl křečovitý a unáhlený. Až když se po chvíli o sebe třou vaše jazyky, je čas na případné zrychlení. Není to však nutné, záleží jen na tom, jestli máte zrovna náladu na něžný sladký polibek či vášnivý divoký.

Může být líbání nepříjemné?

Ano, za jistých okolností se může stát, že vám líbání připadá nepříjemné, nebo dokonce odporné. Jde však o drobné, většinou snadno řešitelné problémy. Tím nejčastějším bývá zápach z úst, ať už z jakéhokoli důvodu. Proto je velmi dobré mít po ruce balíček žvýkaček, čímž můžete případný trapný moment rychle a lehce zachránit. Pokud zapáchá z úst tvému klukovi a je ti hloupé mu to říct na rovinu, nabídni mu žvýkačku, případně mu ji prostě vnuť. Hlavně ať si ji dá do pusy a aspoň chvíli žvýká. Pak už sladkému polibku nic nebrání.

Dalším problémem může být i to, že ti líbání připadá zkrátka odporné. I když máš první polibek už dávno za sebou, je možné, že ti to není příjemné tak jako ostatním. Nemusíš se bát, nejsi divná, nic se neděje. Většinou se jedná jen o dočasný psychický blok, který časem zmizí. Je však v takovém případě dobré mít chápajícího trpělivého přítele, který ti ten blok pomůže odstranit. Nejlépe povídáním si o samotném líbání a samozřejmě trénováním a postupným prodlužováním polibků.

Od kolika let se můžete líbat?

Na rozdíl od pohlavního styku žádná dolní věková hranice stanovená zákonem pro líbání není. Záleží tedy především na tvé vyspělosti, odvaze, zvědavosti, fantazii. S opravdovým polibkem se poprvé seznámilo skoro 70 % dívek mezi 11. až 13. rokem života. Asi 65 % kluků se poprvé líbalo mezi 12. až 14. rokem. To však nejsou vůbec nijak závazné údaje a není vůbec nic špatného, když svůj první „francouzák“ zažiješ o něco později. Naopak si to budeš o to víc užívat a bude to pro tebe celkově kouzelnější prožitek.

A nezapomeňte – příjemná chuť v ústech může vychutnání polibku hooodně pomoct! No ano, ta žvejka, to je ale vynález!

Překvapení konce letošního léta se jmenuje Marquess. O co přesně jde? O zvláštní partičku, která ač se tváří jako exoticky latinská, je čistě německá. Jejím zakladatelem a zpěvákem je Sascha Sierro, který na sebe upozornil už před pár lety spoluprací s Patrickem Nuo a následně v roce 2003 se songem Wenn Grenzen, se kterým se zúčastnil i tehdejšího ročníku soutěže Eurovize.

Svou nynější kapelu Marquess založil před necelými dvěma lety. S kamarády – kytaristou Dominikem, baskytaristou Marcem a klávesistou Christianem chtěl dělat svou verzi latino-popu. Tak natočili desku Frenetica (Šíleně nadšeně). A první singl El Temperamento byl po celé Evropě opravdu přijat s nadšením. Podobně úspěšně se v českých hitparádách daří i písničce Vayamos Compaňeros.

I Marquess se zařadili mezi hvězdy, které spolupracují na akci Live Earth. Zúčastnili se velkého koncertu v Hamburku, na kterém nechyběli Enrique Iglesias, Shakira či Snoop Dogg!

Nejprodávanější britský sólový zpěvák se nejprve musel vypořádat s mega úspěchem svého alba Back To Bedlam, aby mohl začít pracovat na nových písničkách. Díky písničkám You´re Beautiful, Good Bye My Lover a dalším se z něj totiž stal novodobý britský fenomén. Dokonce dokázal zastínit slávu Robbieho Williamse. Jaké to asi je, když na vaše koncerty nejprve chodí maximálně pár set lidí a pak najednou vyprodáte velkou sportovní halu nebo stadion?

Jak se cítil James, když se jeho publikum výrazně rozrostlo? „Ono to nebylo tak, že by na jeden koncert přišlo dvě stě lidí, pak že mi vyšla deska a hned na další koncert přišlo dva tisíce lidí. Publikum se rozrůstalo postupně. Takže to zase takový šok nebyl. Každopádně jsem cítil obrovskou zodpovědnost. Ale zároveň to bylo velmi příjemné, protože to znamenalo, že to, co dělám, má nějaký smysl.“

Větší nervozitu prý cítil pouze při vystoupení na akci Live Earth. „Ale i takové velké události jsou v pohodě. Navíc když vám přímo do očí svítí několik velkých reflektorů, tak toho stejně moc nevidíte. Možná dvě tři první řady, to je všechno,“ říká Blunt. Ovšem CD Back To Bedlam může být už považováno za minulost, protože právě vyšlo jeho nové CD All The Lost Souls (Všechny ztracené duše).

„Je to deska o tom, co všechno jsem za poslední období zažil, koho jsem kde potkal a jak mě to všechno ovlivnilo. Chtěl jsem mít na skládání nové hudby úplný klid. Proto jsem se přestěhoval na Ibizu, vzal jsem si s sebou klavír a kytaru a napsal nové písničky. Ty jsem pak předvedl své kapele, společně jsme je dodělali a vybrali z nich deset nejzajímavějších, které jsme dali na cédéčko.“ Na otázku, zda věří, že All The Lost Souls dokáže navázat na úspěch Back To Bedlam, James odpověděl: „Já jsem nečekal, že se s mým debutem podaří to, co se stalo, takže teď už si vůbec netroufám odhadovat, co se může stát dalšího. Nicméně chci říct, že nová deska není pokračováním té první. Hudebně ani textově spolu nemají nic společného.“ Z novinky All The Lost Souls se už v rádiích zabydlel první singl 1973.

Myslíte si, že když kluci skončili turné, že v klidu odpočívají doma v Německu. Ba ne, nic takového. Doteď se věnovali fanouškům po Evropě, teď přišel na řadu důležitý posun. Téháčkům se totiž podařilo úspěšně prorazit v Anglii a taky byli navštívit New York v USA. To všechno jsou moc dobré zprávy, ale přece jen je tu jedna špatná – Billovi a Tomovi hrozí, že budou muset nastoupit na vojnu! Bude to znamenat přerušení, či dokonce konec kariéry?!

Bill: „Naše hlavní priorita je momentálně Anglie.“

ImageTokiáčům se podařil velmi zajímavý úspěch. I přes přesycenou rockovou scénu se dokázali prosadit ve Velké Británii! „Bylo pro nás velkým překvapením, když nám řekli, že jsme tam momentálně žádanější než např. Oasis. Nevím, o co větší náš britský úspěch může být,“ rozplývá se Bill. A zároveň přiznává, že vzhledem k silnému zájmu je pro kapelu Anglie momentálně hlavní priorita. Co to ale znamená pro ostatní evropské fanoušky? „Vůbec nic to neznamená, nikdo se nemusí ničeho bát. Evropu jsme v poslední době projeli celou několikrát a myslíme si, že to chce trochu změnu. Navíc teď nemáme evropským fanouškům co nového nabídnout. Proto se zaměřujeme na trhy, kde jsme ještě relativně nováčci, abychom i tam mohli oslovit své fanoušky,“ vysvětluje Bill. „Postupujeme v naší kariéře krok po krůčku. Teď, když jsme se prosadili v celé Evropě, přišly na řadu další možnosti,“ doplňuje jej Tom. A myslí to vážně. Kromě Anglie se kluci byli podívat také v New Yorku. A co se jim tam nejvíc líbilo? „Způsob volání taxíků,“ směje se Tom. „Stačí tam jít po ulici a zamávat rukou směrem do silnice a hned je u vás taxi. To u nás v Německu neexistuje,“ opět ho doplnil Bill. „Především se nám líbilo to, že jsme se tam vůbec mohli podívat.“
Jak to s invazí Téháček na americký trh bude pokračovat dál, to nevědí ani sami kluci. Větší starosti teď mají s něčím úplně jiným. V Německu je totiž stále povinná základní vojenská služba, tak jako ještě před pár lety u nás.

Dokážou se dvojčata vyhnout vojně?!

Jistě všichni víte, že přesně před měsícem, tedy 1. září, oslavili Bill a Tom své osmnácté narozeniny. Konečně jsou tedy plnoletí a mohou si žít ještě více po svém než dosud. To by však nemuselo trvat dlouho. Můžou jim to překazit německé zákony a úřady. Úředníky totiž vůbec nezajímá, že jsou slavní, že mají miliony fanynek a musí pracovat na své kariéře. Dvojčatům zkrátka vážně hrozí, že budou muset nastoupit na základní vojenský výcvik!

„Vojně se snažíme nějakým způsobem vyhnout. Ale zatím to vypadá spíš špatně. Neodpověděli jsme na první oficiální dopis od armády, což se jinak musí. Nejprve jsme doufali, že na nás třeba zapomenou, ale nedávno nás armáda kontaktovala znovu. Brzy prý budeme pozváni k provedení fyzických zkoušek, které musí absolvovat všichni kluci kolem 18 let,“ vysvětluje Bill momentální situaci. Teoreticky je možné, že těmi fyzickými zkouškami kluci neprojdou a do klasického výcviku nebudou zařazeni. Kam jinam by je armáda nasadila, však není jasné. „Ono je asi jedno, do jakých pozic by nás nasadili. Obecně je tady problém v tom, že je v německé armádě hodně málo žen. Takže se člověk cítí dost osaměle… hlavně v noci,“ jako vždy si z toho dělá srandu Tom.

Kluci si teď musí hlídat termín určený armádou, kdy se mají dostavit ke zmíněným fyzickým zkouškám. Pokud by i toto ignorovali, mohli by se dostat do velmi vážných problémů a zkomplikovali by si tak nejen osobní životy, ale také celou kariéru! „V této chvíli nic nového nevíme, takže jen čekáme, až se nám armáda znovu ozve. Pak se budeme snažit to vyřešit tak, abychom nemuseli přerušit fungování Tokio Hotel. Někdo nám řekl, že by to za jistých okolností mohlo jít, tak uvidíme,“ doufá Bill.