Býval to snowboarďák, rafťák, taky rockový podvraťák. Pak se taky snažil krotit krokodýly. A teď? Teď je z něj sprejer, co chodí na gympl a žije dost odvážný život. Teda samozřejmě jen jako – jen ve filmu. A jaký je Jirkův nový film Gympl? Místo Vojty Kotka s ním hraje Tomáš Vorel jr. Jaká pro Jirku byla změna parťáka a jaké bylo natáčení filmu? Jaký má vlastně vztah ke graffiti? Protože právě o to ve filmu jde! Prozradil nám například, co znamená „nabustrovaný“, i to, že se kvůli své roli musel naučit kouřit, i když jinak kouření nesnáší!

„To, že Gympl umí pobavit a půjdou na něj mladý lidi, neznamená, že je teenagerovskou komedií.“

Jirko, ty ses stal novou filmovou hvězdou před pár lety díky Snowboarďákům. Tehdy jsi musel projít složitým castingem na svou roli. Dnes už je z tebe zkušený herec, který dostává nabídky, aniž by musel chodit na ty castingy. Dovedeš si představit, co bys dělal, kdyby to tehdy se Snowboarďákama nevyšlo? Kdybys tu roli třeba nedostal nebo kdyby se ten film z nějakého důvodu neujal?
Jirka: No na castingy ještě někdy chodím. Je to možnost dostat role, v kterých si vás zatím moc nedokázali představit. A kdyby se ze Snowboarďáků nestalo to, co se stalo, nebo já tam vůbec nehrál… hm… tak bych asi hrál hokej, studoval a měl krásný klidný mládežnický život. Ale ani teď to není špatný…

Každopádně to celkově vyšlo a teď nemáš o práci nouzi. Dostal jsi už nějakou nabídku na roli, kterou sis musel hodně rozmýšlet nebo kterou jsi dokonce odmítl? (případně proč jsi ji odmítl?)
Jirka: Určitě jsem víc rolí odmítl, než přijal. A to rozmejšlení… to mě vždycky úplně ničí, mám bolesti hlavy a každá odmítnutá věc mě trochu bolí… proto jsem rád, když pak přijdou věci jako Gympl, Bathory nebo cokoli s Janákem, kdy není co řešit.

Ve tvých prvních filmech (Snowboarďáci, Rafťáci, Rock podvraťáků) byl tvým parťákem Vojta Kotek. V dalších (Jak se krotí krokodýli, Hypnóza) jsi klasického parťáka neměl. Teď je však v kinech tvůj nový film Gympl, ve kterém Vojtu vystřídal Tomáš Vorel. Byla to pro tebe příjemná změna, nebo sis musel na nového kolegu zvykat?
Jirka: Ne ne. Tomáš je komunikativní a talentovanej kluk. Stejně jako Vojta. A přitom nejdou moc porovnávat, protože s každým jsem dělal úplně jinej žánr.

Je možné, že Tomáš Vojtu vystřídá i do dalších tvých filmů?
Jirka: To je zvláštní otázka. Ani jeden ke mně neodmyslitelně nepatří, ale s žádným nemám problém hrát. Mam je oba rád. (smích)

„Gympl je hodně věrnej a nabustrovanej film.“

Když bylo před premiérou Rocku podvraťáků, někde jsem četl, že už tě nebaví ty tzv. teenagerovské bláznivé komedie. Že už bys chtěl taky udělat nějaké vážnější téma. To se ti podařilo s Lovestory-Bathory. Ale Gympl na mě opět působí právě jako film pro teenagery…
Jirka: Nepleťme si ale teenagerovskej film jako žánr, kterej má svoje pravidla, musí se umět a neunikat z něj do jiných žánrů, jinak je to špatně. A film o mladejch jako Gympl, kterej není žánrově tolik specifickej a vypovídá spíš o problémech mladejch a dělá nějakou sociologickou sondu. To, že umí i pobavit a půjdou na něj mladý lidi, neznamená, že je teenagerovskou komedií.

Musel ses na svou roli v Gymplu nějak zvláštně připravovat? Třeba se naučit nějaké věci o graffiti – slang, chování nebo to samotné sprejování?
Jirka: Musel jsem se naučit kouřit a trochu sprejovat. Ale scénář mě nijak nesvazoval. Ty sprejeři jsou lidi, který se chovaj přes den tak nějak normálně a večer jdou prostě zažít to dobrodružství. A i to dělá z Gymplu hodně věrnej a „nabustrovanej“ film. Pro ty, kteří nevědí – nabustrovaný = plný všeho, čeho má plný být a ještě něco navíc.

„Kouření a násilí je mi fakt proti srsti!“

Jaký máš vlastně vztah k tomuhle tzv. „pouličnímu umění“? Líbí se ti ty různé nápisy na domech nebo ty různé barevné obrazce na vlacích apod.?
Jirka: Nijak nesouhlasím, když jdou ničit cizí majetek. To je trošku socialismus, kterej si hraje na strašnou svobodu. Ale zrovna na těch hnusnejch panelácích a vlacích se mi to strašně líbí, ale nevím, jak to zařídit, aby to dělali tam, kde je to třeba, i když to patří někomu jinýmu. To bychom holt všichni museli mít vkus.

Bylo něco, co ti během natáčení dělalo vážně problémy?
Jirka: Kouření a mlácení malýho chlapečka – obojí je mi fakt proti srsti.

Když si ten film rychle přehraješ v hlavě, kterou scénu máš nejradši a proč?
Jirka: Výslech na policejní stanici a jinak snad každou scénu, kde je Tomáš Matonoha.

Teď, když už je Gympl v kinech, jaký z toho filmu máš celkově pocit? Dovedl by sis třeba představit, že by se natočil i nějaký druhý díl? Třeba něco jako ve stylu – Snowboarďáci/Rafťáci, tak třeba Gympl/Vejška nebo něco podobného – co ty na to?
Jirka: Dvojka mě zatím nenapadla, ale k tomu žánru pokračování nepatří. Ale z filmu mám skvělej pocit. Rozesměje, dojme i zamrazí. Určitě je výsledek nad moje očekávání.

O tobě je známo, že nemáš žádné herecké vzdělání. Přesto ses ve filmovém světě zabydlel celkem rychle. Počítáš s tím, že herectví zůstane tvou hlavní životní náplní, nebo máš do budoucna nějaké jiné plány?
Jirka: To je v poslední době nejčastější otázka, kterou dostávám. A opakuji: Nevím, opravdu nevím…

Co bys řekl, že je tvá nejsilnější stránka coby herce – v čem přesně je tvá největší zbraň?
Jirka: Myslím si, že jsem vnímavej a emotivní člověk, a to je snad jediný, co považuju v herectví za svoji zbraň.

Dají se herecké schopnosti využívat i v normálním životě? Třeba co se týká holek? Nebo naopak v nějakých vážných situacích? Stalo se ti už někdy, žes díky dobrému hereckému výkonu zvládnul něco, co by jinak bylo složité?
Jirka: Určitě se dá, ale radši to moc nezdůrazňuju, jinak mi to přestanou všichni žrát.

A poslední otázka je zároveň i rada pro všechny začínající herce a herečky – odkud čerpáš inspiraci a nápady pro své herecké umění? Co je ta tvá herecká škola?
Jirka: Koukejte hodně kolem sebe a mluvte na sebe do zrcadla, pochopíte.

Myslíte, že stát se hercem je těžké a že se to nepodaří jen tak někomu? Svým způsobem to je pravda. Ovšem někdy ani nemusíte mít herecké ambice, stačí správné známosti a k filmu se dostanete, vlastně ani nevíte jak. Tak nějak to bylo i v případě hvězdy seriálu Ztracení – Matthewa Foxe!

„S popularitou se člověk musí naučit žít.“

Narodil se 14. července 1966 na rodinné farmě v Pensylvánii v USA. Jeho rodiče brali farmaření zcela vážně, pěstovali několik druhů dobytka a taky ječmen na výrobu piva. Své mládí tedy Matt strávil pomáháním rodičům se vším, co bylo potřeba. Brzy si však uvědomil, že tento styl života mu není moc blízký. Rozhodl se více studovat. Po střední škole si dal jeden rok jako přípravku na vysokou, aby se pak celkem snadno dostal na Kolumbijskou univerzitu. Kromě dobrých studijních výsledků byl také dobrý sportovec a díky svým výkonům v univerzitním fotbalovém teamu dostal plné stipendium, takže se nemusel starat o to, jak zaplatit školné. Matt velmi rychle začal vynikat v ekonomice. Proto se jeho vysněným cílem stala slavná a hlavně peněz plná Wall Street. Jenže stačilo málo a všechno bylo úplně jinak. Matka jeho tehdejší přítelkyně totiž pracovala jako modelingová agentka. Z vlastního zájmu Mattovi dohodila několik modelingových příležitostí, ke kterým se postupně přidávaly nejprve role v reklamách a následně v seriálech.

Prvním byl Party Of Five, kterým si Matthew zajistil oblibu TV diváků napříč USA. Druhým byl Hounted, díky kterému se Matthew mohl divákům představit poněkud jinak, než jak jej znali dosud. V roce 2004 začali vznikat Ztracení. Díky roli Jacka Shepharda Matt momentálně patří k nejslavnějším seriálovým hercům na světě! I když už se podíval i do hollywoodských filmů. První menší roli si střihnul v gangsterce Sejmi eso. Dalším jeho filmem je We Are Marshall a už teď se můžeme těšit na Speed Racer. Jak svou popularitu Matthew Fox snáší, jak je se svým dosavadním životem spokojen a chce zůstat jen u seriálů, nebo má i filmové ambice? To a více můžete zjistit právě teď!

„Když jsem byl dítě, neměli jsme doma televizi.“

Matte, co říkáš na ten obrovský celosvětový úspěch, který Ztracení zaznamenali?
Matt: Odpovím jinak. Před seriálem Ztracení jsem hrál v seriálu Party of Five (u nás se zatím nevysílal – pozn. red.) a ten se v USA stal hodně rychle tak moc populární, že to byl pro nás všechny doslova šok. Přiznám se, že mi to začalo i vadit, protože jsem nevěděl, jak se s tou popularitou vyrovnat. Jednu dobu jsem si říkal, že mi to za to nestojí a že s herectvím radši skončím. Naštěstí ale dřív skončil ten seriál a já měl možnost schovat se na nějakou dobu do ústraní – chtěl jsem, aby všichni zapomněli na Charlieho Salingera (tak se jmenovala jeho postava v seriálu – pozn. red.). Všichni mi sice říkali, že naopak musím využít té vlny popularity, abych se udržel na vrcholu, ale já to cítil jinak. Dokonce jsem začal hrát v divadle – to pro mě bylo důležité, protože jsem mohl nabrat nové herecké zkušenosti. No a pak přišli Ztracení… Díky tomu, že už jsem jednu velkou vlnu úspěchu a popularity zažil, tak jsem to už nevnímal tak intenzivně. Je to velmi příjemná součást práce, ale že by to pro mě bylo nějak důležité, to vůbec ne. Každopádně to, jakým způsobem ten seriál u diváků zabodoval, je fantastický. Všichni jsme doufali v nějaký divácký zájem. Ale 22 milionů lidí čekajících na každý další díl, to je fakt hustý!

Jak moc dopředu vy herci obvykle znáte scénář, abyste se mohli na vývoj své postavy připravit?
Matt: Tohle je právě jedna z věcí, která dělá celý seriál tak originální. My vždycky předem dostaneme pouze tu část scénáře, která se má zrovna začít natáčet. Takže v době samotného natáčení nevíme o nic víc než pak divák, který ten díl sleduje v televizi. A i když bychom se mohli snažit zjistit další pokračování, já osobně to nedělám. Nikdy jsem takové věci nedělal. Je to, jako když malému klukovi rodiče řeknou, že jeho dárky k Vánocům jsou schované ve skříni a že Vánoce jsou až za tři měsíce, tak ať se tam nekouká. A já bych řekl – dobře, co se dá dělat. Počkám tedy tři měsíce, pak ty dárky dostanu. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl tajně zjišťovat co a jak, když to prostě ještě vědět nemám. S dárkama je to kvůli překvapení, se seriálovým scénářem kvůli věrohodnosti příběhu a postav.

Ty ses kvůli natáčení seriálu přestěhoval s celou rodinou na Havaj. Jak jste to zvládli?
Matt: Musím říct, že naprosto výborně. Bál jsem se, že to bude příliš velká změna pro dceru, které v té době bylo sedm let, a v tom věku je každá změna zásadní. Především nová škola, taky nové prostředí atd. Ale zvládla to skvěle a vypadá to, že je na Havaji moc spokojená. Otázka je, co bude, až v seriálu někdy skončím nebo až to skončí celé…

Teď se nabízí zajímavá otázka – nebojíš se, co bude, až Jack Shephard ze Ztracených opravdu odejde?
Matt: Ta možnost je tu samozřejmě vždycky. Ale moc to neřeším. Na jednu stranu věřím, že Jack je ve Ztracených tak výrazná postava, že bez něj by to, alespoň prozatím, asi nešlo. Na druhou stranu naprosto rozumím různým potřebám scénáře, aby si seriál udržel sledovanost. To pak nejde o nějakého Jacka Shepharda, natož o Matthewa Foxe. Tam jde pak o všechny, kteří se na seriálu dvoudobě podílejí, a je blbost, aby se kvůli jednomu člověku měli všichni ostatní bát o svou práci. Takže když z jakéhokoli důvodu přijde čas na můj odchod, prostě odejdu.

Nakonec by ti to ani nemuselo vadit, protože o filmové nabídky nemáš nouzi…
Matt: Bude mi to hodně líto, protože ten seriál je pro mě srdeční záležitost. Ale existenčně na něm, jak říkáš, závislý nejsem. Před rokem jsem natočil skvělý film We Are Marshall o leteckém neštěstí univerzitního fotbalového teamu. Teď pracuju na dalších dvou filmech. Jedním z nich Speed Racer. Myslím, že se bude líbit všem, kdo mají rádi super rychlá auta a adrenalinové závodění.

Ano, We Are Marshall je jeden z tvých prvních celovečerních filmů. Doteď máš na kontě hlavně seriály a pár televizních filmů. Proč jsi přijal roli zrovna ve We Are Marshall?
Matt: Kvůli scénáři. Natáčení Ztracených mi zabere hodně času a já se nějak potřebuju aspoň jednou za čas odreagovat něčím jiným. Nejlépe něčím, k čemu mám hodně blízko i osobně. A když jsem si přečetl scénář k We Are Marshall, věděl jsem, že je to ono. Cítil jsem, že prostě musím být součástí toho příběhu. Nejen proto, že jsem sám na vysoké škole fotbal hrál. Ale taky proto, že to byl úplně jiný styl natáčení, než na jaký jsem zvyklý ze Ztracených.

A tvůj nový film, který bude v kinech příští rok se jmenuje Speed Racer. Máš s automobilovými rychlostními závody nějaké zkušenosti?
Matt: Abych řekl pravdu, vůbec žádné! Dokonce jsem dlouho netušil, že něco takového vůbec existuje. Dokud jsem bydlel u rodičů na farmě, neměli jsme doma televizi, takže nebylo jak se o takových věcech dozvědět. Nicméně celý ten projekt mě velmi nadchnul nejen samotným scénářem. Ale také tím, jak mi jeho tvůrci Andy a Larry Wachowskiovi popsali, co všechno ve filmu plánují a jak se na to moc těší… úplně mě svým nadšením strhli s sebou! Chtěl jsem se toho účastnit i proto, že mám dvě děti, které když zjistily, že bych mohl hrát v takovém filmu, byly stejně nadšené jako páni režiséři. Tak jsem si řekl, že je nechci zklamat, a šel jsem do toho.

Filmový představitel kouzelníka Harryho Pottera vyjádřil své přání, kterým nejspíš zaskočil jak všechny své fanoušky, tak i všechny fanoušky filmu. Je totiž přesvědčen, že jediný logický konec celého příběhu může být Harryho smrt.

Autorka kouzelnických příběhů J.K. Rowling se už několikrát nechala slyšet, že je možné, že Harryho nechá zabít. Kromě jiného prý taky proto, aby už nebylo možné v příběhu pokračovat a aby se všichni mohli zaměřit na něco nového. Zatím poslední a nejspíš i závěrečný díl příběhu už dokončila a kniha se nyní připravuje na trh. Žádné informace o obsahu se však na veřejnost nedostaly. Daniel Redcliffe, který se proslavil po celém světě právě díky Harrymu a díky smlouvám má zaručené role ve všech dílech, které ještě nebyly natočeny, se přiznal, že už by celkem uvítal, kdyby byl tento nový díl úplně poslední. „Celý příběh Harryho Pottera je ohromně velká záležitost. Ten kluk si přece zaslouží, za to všechno, co musel prožít, rozlučku ve velkém stylu. Myslím, že nějaká dramatická smrt by byla zajímavým zakončením. Opravdu doufám, že v tom posledním dílu zemřu. Je to jediný způsob, jak by J.K. mohla celý příběh zakončit, aby nemohlo hrozit, že se k němu ještě někdy vrátí,“ řekl Daniel doslova. Potvrdil tak své obavy, aby kvůli nálepce Harry Potter neměl problémy dostávat další filmové role. Což se v podobných případech někdy opravdu stává. Doufejme, že to nebude právě i Redcliffův případ.

Jana Bernášková alias kadeřnice Bety z nováckého seriálu Ulice přivedla na svět svoji prvorozenou dceru Justýnu. Miminko váží 3.130 kilogramů a měří 50 centimetrů.

Pětadvacetiletá herečka rodila téměř dvacet hodin, i přes komplikace se ale nakonec Justýnka narodila přirozenou cestou.

U porodu byl přítomen i šťastný otec – šestatřicetiletý dramatik a režisér David Drábek, trojnásobný držitel ceny Alfréda Radoka.

Šťastná maminka prozradila, že si mateřskou dovolenou rozhodně neodepře, na práci ale nezapomíná a nadále se bude objevovat v nekonečném seriálu.
Ještě těhotnou Janu mohou diváci vidět od 21. srpna v deseti reprízách posledních dílů Ulice. Prvního září ve 20 hodin pak odstartuje pilotní díl druhé sezóny.

Herečka Kate Hudsonová sice miluje sex, za poslední týdny ale získala dokonalou averzi vůči penisům. V současném parném létě je jimi totiž denně obklopená. Její dům je neustále plný šílených muzikantů, kteří chodí rádi nazí a předvádějí na obdiv své pánské chlouby.

Přátelé hereččina manžela, frontmana kapely Black Crowes, Chrise Robinsona nemají s nahotou rozhodně problém.

Jen kdybych jich nebylo tolik, stěžuje si Kate. “Užívám si opravdu živé domácnosti, obzvláště, když máme návštěvu. Jsou u nás dva angličtí přátelé a já musím neustále pozorovat jejich přirození. Pořád se jich ptám, proč je pro ně důležité chodit po domě na Adama a ukazovat mi penis? Naprosto mě ale ignorují,” prozradila Hudsonová.

Sedmadvacetiletá dcera Goldie Hawnové si také myslí, že její dvouletý syn Ryder půjde v tatínkových šlépějích a bude z něj drsný muzikant. “Neustále zpívá a pokouší se najít sám notu. Obleče si kostým a dělá, že je rocker na koncertě. Buď z něj bude herec nebo drsný muzikant,” má Kate o budoucím povolání své ratolesti už nyní jasno.