Chceš být veselá, chceš být odvázaná, chceš být free? Buď funky! Líbí se ti nevšední móda? Nevšední hudba? Prostě nevšední styl a image? Pak se ti jistě bude líbit být funky! Proč? Protože funky image je pro všechny, kteří netouží být v žádné škatulce. Pro všechny, kteří nemají potřebu patřit do nějaké konkrétní skupiny.

Funky image je tu pro vás všechny, kdo se prostě jen chcete cítit uvolněně, vesele a v pohodě. Protože funk je styl bez přetvářek, bez předsudků, pro lidi, kteří se rádi baví životem. Chceš vědět, jak být funky? Poradíme ti!

Odkud to je?

Původní funková kultura pochází ze Spojených států. Na konci 60. let minulého století tam tento hudební styl, se kterým je spojena i móda a vůbec image, vyvinula černošská komunita. Chyběla jim totiž dobrá hudba, která by umožňovala rychlejší, divočejší tanec a odvážnější zábavu. DJové v klubech si s tím problémem poradili velmi chytře. Jako ideální řešení se ukázalo zrychlení tehdy populárních soulových a jazzových písniček. Dodali jim jen výraznější rytmus a funk byl na světě.

Samotné slovo „funk“ v doslovném překladu znamená „vůně těla“. Tehdy však byly podobné výrazy považovány za neslušné, kvůli čemuž mnoho lidí a především úřady celý funky styl mylně vnímaly jako něco nesprávného. Ovšem jak už to tak bývá, zakázané ovoce chutná nejlépe, takže se funky hudba i móda velmi rychle rozšířila po celých USA a postupně dál.

Kvůli provokativním textům a novému druhu rytmu byl funk mnohými považován za nesprávnou cestu hudebního vývoje. Dnes už však dobře víme, že funk je jedním ze základních pilířů hudebního i módního vývoje. Právě z něj se totiž postupně vyvinuly téměř všechny ostatní dnes populární hudební styly hip-hopem a rnb počínaje, přes rock´n´roll, a ač se vám to třeba vůbec nezdá, technem či housem (ne)konče!

O čem to je?

Být funky v zásadě znamená být veselá. Kdo žije funky, nesnaží se řešit nepříjemné zbytečnosti, ale žije tím hezkým, co život nabízí. Funky image není žádná škatulka. Je to taková image, ve které se cítíte přirozeně. Nejste funky proto, abyste se mohli zařadit do nějaké komunity. Jste funky, abyste mohli být sami sebou. Být se sebou spokojeni právě proto, že vůbec neřešíte, jestli někam patříte, nebo ne.

Funk je zkrátka o pohodě. Funky hudba je o dobré zábavě a chytlavých svěžích rytmech a melodiích, které vám zvednou náladu a díky kterým aspoň na chvíli zapomenete na všední starosti.

Vždyť i původním důvodem vzniku funku bylo nevšední odreagování obyčejných lidí od každodenního stereotypu. Hudbu lidé vnímali jako jedinou možnost, jak alespoň na chvíli utéct do jiného světa. Jak si aspoň na chvíli užít nezávaznou zábavu. (Což vlastně svým způsobem platí i dnes). Zatancovat si, případně navázat nové známosti. Zároveň s tím byla samozřejmě spojená pro 60. léta typická a dnes opět populární móda a vůbec celková image. Různobarevné košile, barevné kalhoty s rozšiřujícími se nohavicemi (tzv. zvony) a samozřejmě výrazné účesy. Zapomeňte však na obyčejnost. Funky účes si zakládá na skromnosti, přitom výraznosti a originalitě. Protože stejně jako hudba, je i funky móda a image plná veselí, svobody uvolnění.

Kdo je funky? James Brown, Prince nebo Monkey Business.

Mezi nejdůležitější průkopníky funky hudby patří slavný James Brown. Jeho nestárnoucí hity jako I Feel Good, Livin´ In America či Get Up (I Feel Like Being a) Sex Machine zazněly i na jeho posledním pražském koncertě minulý rok v listopadu, přesně měsíc před jeho úmrtím. Velkým přínosem pro vývoj funku byli také Kool&the Gang, jejichž pecky Celebration, Get Down On It či Ladies Night také fungují dodnes. Do třetice nezapomeňme na legendárního George Clintona, jehož originální přístup k funku inspiroval v tvorbě například slavného hiphopového producenta Dr. Dre, mimo jiné objevitele ještě slavnějšího Eminema! Ovšem i mezi bílými umělci má funk své velké zástupce. Tím nejznámějším je zcela jistě Prince. I on si s funkem ve svých písničkách pohrává po svém. Každá jeho deska je svým způsobem úplně jiná, ale přitom všechny typicky „princovské“. Kromě toho, že se Princ funky muzice věnuje, navíc opravdu funky stylem žije. Nebojí si provokovat pomocí image. Naopak – čím kontroverznější kostým, tím zajímavější. A stejně jako v muzice, i v životě si dělá, co ho napadne a jak ho to napadne. Rád šokuje veřejnost svými odvážnými videoklipy a překvapivě mu to prochází. O jeho hudbu je stále velký zájem. Jeho to ale moc nevzrušuje. V dnešní době, kdy všem záleží na každém prodaném cédéčku, Prince klidně poskytl svou novou desku Planet Earth jako bonusovou přílohu jedněch britských novin. Prý aby se jeho hudba dostala k mladší generaci, která jej tolik nezná. „Když se jim tahle deska bude líbit, tu příští si budou chtít koupit,“ míní zpěvák.

Funkovým zvukem se nechávají v posledních letech inspirovat i různé rockové kapely. Mezi ty nejvýraznější patří Red Hot Chili Peppers. Jisté prvky funku se dají nalézt i v písničkách Linkin Park. Na funkových kořenech je zčásti postavená i tvorba rappera a producenta Timbalanda, takže například deska Loose od Nelly Furtado či FutureSex/LoveSounds od Justina Timberlakea.
V Česku se funku na té profesionální úrovni příliš lidí nevěnuje. Nejdůležitějšími českými funkovými osobnostmi jsou hudebník Roman Holý a zpěvák Matthew Ruppert, jejichž kapelu Monkey Business jistě všichni znáte.

Funky je inspirující…

Tak jako většina hudebních skladatelů a producentů se nechává často inspirovat hudební historií, i módní návrháři často čerpají z módních trendů minulosti a pomocí různých nových prvků či triků se snaží je v modernější formě opět oživit. Dá se tedy říct, že oproti počátkům dnes už funk nemá konkrétní image. V zásadě jde o to, abyste se cítili přirozeně, příjemně a samozřejmě vesele.

Proč být funky?

Funky styl je hudba i móda a vůbec image pro kohokoli, kdo si chce život užívat. Kdo se rád baví hudbou, v kom hudba vyvolává emoce. Přesně to je totiž funk, přesně proto byl vyvinut. Aby vás dokázal nenásilně vtáhnout do svého světa, aby vám pomohl zbavit se všech nepříjemných myšlenek a zvýraznit to hezké, co vám obvykle dělá radost.

Pro koho je funky styl určen?

Funky může být každý, kdo se chce v životě trochu uvolnit. Kdo chce vyzkoušet něco nového, ale zároveň ne úplně neznámého. Být funky znamená cítit se tak, aby vám bylo dobře psychicky a tím pádem si život užívat. Kromě hudby vám v tom zcela jistě pomůže i menší či větší proměna. A co může být větší změna image než změnit účes, barvu vlasů, zkrátka svůj vzhled? O to se umí skvěle postarat vlasové barvy Garnier 100% Color. Jak vás barvy Garnier dokážou proměnit, o tom se můžete přesvědčit na další straně. Ze sympatické, ale nevýrazné Lucky jsme udělali elegantní slečnu a z přísné Terezy vysmátou rozzářenou pohodářku.

Lucka s Terezou takové být chtěly, a proto se zúčastnily naší FUNKY PROMĚNY s Garnier 100% Color! Posuďte samy, jak se naše funky proměna vydařila. Obě holky prošly obrovskou změnou image. Poznáte je vůbec?

VLASY

Začali jsme u vlasů, které jsme barvili barvami Garnier 100% Color. Tyto barvy jsou určeny hlavně dívkám, které se nebojí být výstřední, experimentovat se svojí image a podtrhnout svoji osobnost pomocí výrazných zářivých odstínů. Vám, které se nebojíte nezapadat, být samy sebou a být originální. Barvy Garnier 100% Color, které zahrnují 23 výrazných trendy odstínů od červených přes měděné a zlatavé po fialové a domodra, obsahují vysoce odolné barvicí pigmenty, díky nimž je dosažený barevný odstín intenzivně zářivý a dlouho vydrží. Díky obsahu kationového polymeru Garnier 100% Color dodává vlasům i potřebnou výživu a péči. Vybraný odstín můžeš v obchodech pořídit za super cenu 99 Kč.

ŘASY

K dosažení svůdných pohledů holkám pomohla nová řesenka DEFINE-A-LASH od Maybelline New York s moderním designem a schopností dokonale separovat řasy!

Bez žmolků: Lehounká formule a revoluční vestavěné zúžené hrdlo pro otírání řasenky zaručují nanesení optimálního množství řasenky a krásné řasy bez žmolků.

Svůdnější…Patentovaný kartáček tvarující řasy – prodlužuje a zdůrazňuje řasy jednu po druhé.

Rafinovanější…Nově prodlouží a perfektně oddělí řasy.
Po celou dobu proměn se holky neviděly, takže jsme byli zvědaví na jejich reakci!

Lucka i Tereza byly svým novým vzhledem doslova šokované! Když jsme je poprvé viděli, působila Lucka jako plachá blondýnka a Tereza jako „průměrná“ slečna s culíkem. Pár hodin v rukách našich odborníků a staly se z nich dračice, které nezůstanou na ulici bez povšimnutí. Holky si na svou image nemusely ani příliš dlouho zvykat. Cítily se v ní dobře a působily suverénně, šťastně, spokojeně…. zkrátka funky!

Dopřáli si trochu delší pauzu, aby se ihned po letních prázdninách ohlásili nejen s novou písničkou Zadarmo, ale s celou novou deskou 07! Jak vlastně probíhalo natáčení, jak je pro kluky náročné skládat pořád nové rádiové hity a co si myslí o svých koncertech? Ve velkém rozhovoru pro Sweet17 se nebojí mluvit vůbec o ničem

„Opravdovou chinaskovskou atmosféru vám žádné rádio neumožní. To se dá zažít jen na koncertě.“

Co všechno by podle vás mělo být v životě zadarmo? Mělo by být vůbec něco zadarmo?
Michal: Ty nejhezčí věci by měly být zadarmo. My v té písničce zpíváme o tom, že se honíme v nějakým šíleným kolotoči za prachama a za různýma požitkama a v podstatě je to tak, že ta společnost tě přímo nutí, abys dřel, makal, vydělával a pak máš hned zároveň výběr z tisíců věcí, za které to můžeš utratit. A ta písnička je o tom, že v životě je spousta krásných věcí, které si můžeš nádherně užít a přitom jsou zadarmo.

Když jsem si četl o vaší nové desce 07, první, co mě napadlo, bylo, že Chinaski jsou zpátky s jiným materiálem než kdy dřív. Je to tak? Je vaše nová deska jiná než všechny předchozí?
Michal: Je pravda, že jsme se snažili posunout naši tvorbu zase o krok dál. Ne že bychom nějak razantně měnili styl, to opravdu ne. Ale určitě je tam několik písniček, které lidi jistě překvapí, protože od nás něco takového ještě neslyšeli.
Franta: Lidi se můžou těšit jak na klasický Chinaski, tak na pár věcí, které jsme předtím ještě nezkusili, a věříme, že to bude příjemné osvěžení.

To CD jste prý natáčeli v maximální pohodě. A když jste byli v takové pohodě, když jste se vůbec kvůli ničemu nehádali, co bylo ve studiu takové nejčastější téma k řešení?
Franta: No právě že jsme mohli v klidu řešit jenom muziku a nic jiného nás nerozptylovalo. My jsme si totiž důkladně všechno připravili – demo nahrávky atd., dokonce producent Michal Dvořák řekl, že takhle detailně připravené podklady pro natáčení desky ještě neviděl. A pak jsme naplánovali natáčení ve studiu tak, abychom tam nemuseli být celou dobu všichni. Takže kdo tam měl být, tak tam byl a dělal na muzice, kdo tam zrovna být nemusel, tak tam nebyl a fungovalo to.
Michal: Já sám jsem byl překvapen, jak to fungovalo. Poprvé za celou naši existenci se nám podařilo v té zkušebně všechno připravit tak dobře, že pak v tom studiu nedošlo k žádnému zdržení. Což je pro mě skoro neuvěřitelný. Poprvé se nám podařilo stihnout všechny termíny, které jsme si předem stanovili – paráda!

„Mít nejhranější písničku v rádiích je hodně příjemné, ale není to žádná senzace.“

Přemýšlím, jak složité může být vymyslet písničky na své už sedmé album tak, abych měl stále co říct a přitom se neopakoval a aby to stále oslovovalo tolik lidí…
Michal: My máme velkou výhodu v tom, že nejsme kapela jednoho člověka. Takové kapely se totiž po určité době začnou opakovat a nikam to nevede. Nás je v kapele 6 a v podstatě každý je schopen složit hudbu i text a z toho vzniká určitá pestrost, takže se nám snad ani nemůže stát, že bychom najednou neměli co říct. Na tuhle novou desku jsme měli připraveno 35 písniček, z nichž pak bylo jen potřeba vybrat ty správné, právě abychom se neopakovali. Musím říct, že zatím z toho vážně strach nemáme.

Přemýšlím taky o tom, jak se člověk cítí, když složí písničku a ta se pak na několik týdnů stane nejhranější v rádiích?
Franta: Když tu písničku slyším v rádiu poprvé, tak z toho mám hrůzu a naskočí mi husí kůže. Ještě horší to je, když je to zrovna ve společnosti dalších lidí. To radši vždycky na chvíli uteču, abych neviděl jejich reakce. Když si to pak po chvíli uvědomím, že se mi to opět povedlo, tak je to hezkej pocit. Na druhou stranu už se nám to povedlo několikrát, takže z toho už neděláme žádnou senzaci. Nám jde hlavně o to, aby lidi přišli na koncert, protože jen tam zažijou tu opravdovou chinaskovskou atmosféru. To žádné rádio neumožní.

Znamená to, že je pro vás důležitější, když vyprodáte velký koncert, než nejhranější písnička v rádiích?
Michal: Dalo by se říct, že ano.
Franta: Ale ta nejhranější písnička tam taky ty lidi může přilákat, takže to je jedno s druhým. Nicméně koncert je prostě koncert – to by měla být hlavní síla každé kapely a naše tedy taky.

Nemáte třeba někdy strach, že už se vám nemusí podařit udělat další opravdový rádiový hit?
Franta: To víš, že máme. To asi jednou prostě přijde.
Michal: Já si myslím, že tímhle vůbec nemá smysl se zabývat. Jedna věc je se soustředit na to, abys složil co nejlepší písničku a odehrál co nejpovedenější koncert. Ale trápit se tím, jestli se nám podaří ještě někdy napsat nějakej novej Tabáček… proč jako? Prostě se to buď podaří a dokážeme složit velké hity i na příští desky, anebo se to nepodaří. Ale nemá cenu o věcech přemýšlet, důležité je se pustit do práce a pokusit se něco solidního udělat.

„Naše písničky obsahují naše pocity nebo názory, se kterými se lidi můžou ztotožnit.“

Kromě vás teď novou desku vydal Petr Kolář, Ewa Farna a zahrnul bych do toho ještě stále aktuální Anetu. Čím je vaše deska lepší než ty ostatní, proč by si lidi měli koupit zrovna CD 07?
Michal: Jsme už léty prověřená hudební značka a lidi vědí, co od nás můžou čekat. Pokud má někdo rád naši hudbu, tak tato deska ho určitě nezklame. A ten, kdo Chinaski rád nemá, tak ani tahle deska ho asi nepřesvědčí. I když jsme se snažili, abychom dokázali přesvědčit i lidi, kteří nás nemají rádi, že umíme dělat muziku i trochu jinak, a právě na té desce je několik překvapení, díky kterým by to ty lidi mohli uznat.
Franta: Myslím, že naše písničky obsahují naše pocity nebo názory, se kterými se lidi můžou ztotožnit, a podle reakcí se s tím i ztotožňujou a věřím, že i s touhle deskou se ztotožní. Můžou tam poznat sami sebe, své kamarády, prostředí, ve kterém žijou, atd. Proto si myslíme, že by je naše nová deska mohla opět oslovit.

Jedna z písní na desce 07 se jmenuje Slovní pyrotechnika. Narážíte v ní na povolební projev Jiřího Paroubka. Nebojíte se vstupovat na tento celkem tenký led, když jste udělali píseň na politické téma?
Michal: Když jsme jako středoškoláci začínali v punkové kapele Starý hadry, to bylo ještě za komunistů, tak jsme dělali mimo jiné i písničky s politickým tématem, protože tady žijeme a týká se nás to. Písnička Slovní pyrotechnika je už z roku 1999, tehdy se málem dostala na 1. signální, ale nakonec jsme ji nepoužili. A pak Paroubek po posledních volbách přednesl svůj projev, který našemu kapelníkovi Pavlovi tak zvednul mandle, že ten text dodělal a natočili jsme to teď. Není to tak, že bychom začali dělat protestsongy nebo se chtěli začít více angažovat v politice. Ale k tomuhle jsme se chtěli vyjádřit, protože nám to přišlo za 1. vtipné, jak to Hroch napsal, a za 2. ta situace už byla fakt taková, že jsme se prostě chtěli ozvat. Protože to bylo úplně strašný!

Urazila vás jeho reakce, která se objevila v tisku, když vás vlastně nazval chlapci, kteří nemají rozum?
Michal: To nás vůbec nijak neurazilo. Naopak nás to pobavilo a potěšilo, že nás ještě vůbec někdo bere za teenagery.

S poslední otázkou zpátky k nové desce, ke které od půlky listopadu chystáte velkolepé turné. V čem konkrétně spočívá ta velkolepost?
Michal: V posledních letech se nám koncerty opravdu daří, díky čemuž se nabízejí nové možnosti a ty velmi rádi využíváme. Takže například jsme si z USA nechali dovézt úplně novou technologii promítacích ploch, který ještě nikdo v Evropě nepoužil, takže budeme první. A aby se daly uskutečnit všechny naše nápady, které se díky těm možnostem nabízejí, tak studenti ČVUT pro nás vyvíjejí speciální počítačový program, díky kterému to všechno bude fungovat. Bude tam asi 6 těch promítacích ploch, máme přímo pro nás na zvláštní zakázku vyrobené pódium a každý koncert bude speciální v tom, že lidi s námi budou moct přes ty projekční plochy komunikovat pomocí mobilních telefonů, které mají bluetooth. A všechno to bude nějakým způsobem propojeno dohromady. Hrozně moc se na to těšíme, takže doufáme, že přijdete!

Tahle německá superhvězda patří mezi ty, kteří, když něco chtějí, tak si zatím jdou, dokud toho nedosáhnou. Když se jí podařilo stát se slavnou zpěvačkou, zatoužila po rodině. Jen málokdo věřil, že dokáže skloubit kariéru a rodinný život. Podařilo se jí to! Ve svých sedmadvaceti, které oslavila 13. června, má dvě děti, šťastné manželství, a co víc, stále je to pěvecká superhvězda a mnohými dokonce označována jako největší sexbomba od dob Marilyn Monroe! Jaká je ale Sarah ve skutečnosti a jaké je její nové album Soulicious?

„Přemýšlím, že si změním umělecké jméno.“

O Sarah Connor je známo, že v rozhovorech odmítá mluvit o svém soukromí. Někdy má však slabší chvilku a sem tam něco prozradí. Jako například to, že přemýšlí o změně svého uměleckého jména, protože jí už příliš zasahuje do soukromí. Sarah Terenzi, jak se správně jmenuje, svou kariéru a svůj soukromý život striktně odděluje. „Jméno Sarah je mé pravé jméno a stále více si uvědomuju, jak je to pro mě osobní záležitost. Není mi úplně příjemné, když mi tak říká úplně každý. Proto přemýšlím, že si své umělecké jméno změním, ale ještě nemám žádný nápad. Kdyby někoho něco zajímavého napadlo, dejte mi vědět,“ říká Sarah překvapivě. „Jde o to, že ta osoba na pódiu, ta Sarah Connor, je někdo jiný než Sarah Terenzi, ta, která se doma stará o své děti. Vlastně spolu kromě vzhledu nemají nic společného. Tak bych je chtěla oddělit úplně.“ Zdá se, že to myslí vážně. Protože na rozdíl od dřívějška, v poslední době už ani nebere svou rodinu na svá vystoupení. „Dřív jsme si mysleli, že čím víc spolu budeme, tím lépe. Ale bylo to moc náročné. Pořád jsem řešila, jestli jsou děti v pořádku a jestli se něco nestalo, a nemohla jsem se soustředit na práci. Teď je to mnohem klidnější. Vím, že jsou doma buď s Markem nebo s chůvou a že hned jak udělám své povinnosti, budu moct za nimi a budeme mít čas jen pro sebe.“

„Ze stárnutí strach vůbec nemám.“

Svůj život si tedy očividně zorganizovat a rozdělit umí. Svědčí o tom i nová deska Soulicious, kterou právě vydala. Zatímco například ve videoklipu k písni Sexual Healing se předvádí jako sexem posedlá divoška, v soukromém životě je to čistě rodinný typ a to nejdůležitější je pro ní rodina.

Jistě víte, že 13. června oslavila své 27. narozeniny. Jak se cítí coby sedmadvacetiletá a jak vlastně vnímá stárnutí? „Náhodou se cítím moc dobře. Ze stárnutí nemám vůbec strach. Líbí se mi totiž, že se stále učím něco nového, co později můžu využít. Takže naopak se na každý nový den těším. A především už teď mám spokojený život – skvělého manžela, dvě krásné děti, úspěšnou kariéru, takže ani nemám žádný důvod nervovat se ze stárnutí,“ říká s úsměvem Sarah. A jak si vlastně své narozeniny užila? „Užila, ale bylo to velmi nečekané. Myslela jsem, že to buď oslavíme jen tak v rychlosti, nebo že to necháme na později. Protože to bylo zrovna v době, kdy jsem měla hodně práce a neměla čas cokoli zařizovat. Jenomže manžel Marc mě překvapil a tajně zorganizoval velkou party.“

K narozeninám Sarah dostala skútr a jezdí na něm nakupovat.

V den svých narozenin měla Sarah vystoupení v televizi. Když se vrátila domu, čekalo na ni velké překvapení. „Marc k nám domů tajně pozval všechny naše přátele, takže když jsem se vrátila z televize, všichni na mě čekali, bylo to moc milé. “ A co od svého manžela vlastně dostala? „Dostala jsem dva obrazy. Jeden namalovaly naši děti Tyler a Summer a na druhém jsme namalovaní všichni čtyři spolu – oba jsou moc krásné. A taky jsem dostala malou motorku-skútr. Po té jsem toužila, už když mi bylo 16. A teď jí konečně mám, jsem moc ráda. Můžu na ní jezdit na takové ty rychlonákupy.”

Jaký pro tebe byl první měsíc v novém školním roce? Pro některé z vás je to poslední rok na základce, pro některé první rok na střední nebo na gymplu, pro některé dokonce poslední rok před závěrečnými zkouškami nebo před maturitou. V každém případě je dobré mít pokud možno dobré vztahy s kantory. Jak to ale zařídit, aby pro vás učitelé nebyli až do června nepřátelé, což se dost často stává? Může učitel vůbec být na vaší straně?

Škola není trest, ale povinnost

Proč se musí chodit do školy, je jasné snad všem – protože vzdělání je důležité pro vaši budoucnost. Přesto do školy nechodí rád skoro nikdo. Většina z nás tam přesto poctivě chodí, protože víme, že nám stejně nic jiného nezbývá. Zároveň taky víme, že do školy nechodíme za trest. Za trest můžeme být leda po škole, což je snad nejhorší z těch menších trestů, který může student dostat. Protože kdo by chtěl být ve škole déle, než původně musel? Takže, lidičky, pozor na zbytečné blbosti, za které bývají nepříjemné tresty.

Do školy chodíme, protože je to naše povinnost. A v našem zájmu je, abychom neměli s učením žádné větší potíže. Protože kromě toho, že se nám tím množí špatné známky, se nám ty potíže pak většinou odrážejí i do dalších částí našeho života a přidělávají nám další nepříjemnosti. Takže, lidičky, snažte se, aby vám to ve škole šlo tak, abyste nemuseli žádné zbytečné problémy navíc řešit.

Je lepší, když je učitel přísný, nebo kamarádský?

Jak vám to ve škole půjde, záleží především na vašem přístupu k učení a vaší snaze mít co nejlepší prospěch. Kromě toho však záleží taky na vašich učitelích – kantorech. To oni mají v rukou vaše vzdělání, to oni vás mají naučit všechno důležité, co ke každému předmětu patří. Jak se jim to bude dařit a jak vás to bude bavit, záleží především na jejich stylu vyučování a na jejich přístupu k vám. Ale zároveň na vašem přístupu k učení a k učitelům.

Učitel se může snažit sebevíc, může být hodný a tolerantní. Ale pokud vy nemáte zájem, nemůže vás naučit nic. Když učiteli nevadí být k vám přátelský, může být jeho vyučování uvolněné, příjemné, či dokonce zábavné. Nesmíte toho však zneužívat! Snažte se využít jeho kladného přístupu k vám a zažít odlišný styl vyučování, než jste zvyklí od většiny ostatních kantorů. Protože pokud učitel pozná, že jeho laskavosti jen zneužíváte, může se stát, že rychle změní přístup a na pohodové vyučování bez nervů můžete zapomenout.

Proč vlastně učitelé bývají přísní?

Většinou proto, aby působili autoritativně, aby si získali respekt studentů a aby měli vyučování plně pod kontrolou. Pokud někteří vaši spolužáci nepatří zrovna mezi slušně vychované, je takový přístup učitele logický a pochopitelný. Na druhou stranu, když učitel pozná, že i bez přísnosti se dá s vaší třídou pracovat, jistě nebude mít problém chovat se příjemněji. Není totiž nic horšího než učitel, u nějž netušíte, co od něj můžete čekat. Jestli uprostřed hodiny začne zničehonic zkoušet, nebo vám napaří spoustu domácích úkolů, které si příště oznámkuje. V jiném případě sice nečekané zkoušení vůbec hrozit nemusí, ale to může klidně nahradit po celou hodinu nepřiměřeně zvýšený učitelův hlas, což taky není nic příjemného.

Obecně tedy platí, že…

… čím lepší vztah s kantorem, tím snazší hodina.
A samozřejmě nejde jen o vaši třídu jako celek, ale o každého osobně. I když si to možná neuvědomujete, od tabule mají učitelé velmi dobrý přehled po celé třídě a vidí na každého z vás. Můžou si tak udělat obrázek, kdo z vás dává pozor a kdo dělá všechno možné, jen ne to, co by dělat měl. A podle toho s vámi pak taky učitelé často jednají. Skoro žádný učitel neřeší, že nevíte úplně všechno, na co se vás při zkoušení zeptá. Ale skoro každý učitel řeší, jestli vůbec máte zájem něco vědět, či snahu se něco učit.
Pokud totiž učitel pozná, že jeho výuce nevěnujete pozornost, bude si vás hlídat víc než ostatní a to vám bude velmi nepříjemné. Naopak když dáte najevo zájem či snahu, může být pro vás vyučování celkem klidná záležitost.

A co když si na mě učitel zasedne?

Co to vlastně znamená, že si na vás učitel zasedl? Jak se to projevuje? S trochou nadsázky by se to dalo přirovnat k šikanování mezi spolužáky. Stejně jako silnější si vybírá slabšího pro své násilnické manýry, učitel si může zasednout na studenta jen proto, že je buď výrazně chytřejší nebo naopak méně bystrý než ostatní. Anebo to vůbec nemusí být kvůli chytrosti, ale proto, že je žák učiteli třeba jen nesympatický, či naopak příliš sympatický. Takové chování se většinou projevuje tak, že jste vyvoláváni několikrát častěji než ostatní, v horších případech vás může učitel označovat jako špatný příklad pro ostatní. V krajních případech vás stále pověřuje různými, někdy i zbytečnými úkoly – odnes tohle, přines tamto, smaž ještě jednou tabuli (i když je umytá) apod.

Pokud máte smůlu na neobvykle přísného učitele, který si na vás ještě ke všemu z nějakého důvodu zasedne, máte tři možnosti. Buď se budete snažit to ignorovat a mlčky to snášet, což vám nejspíš nevydrží příliš dlouho. Nebo s učitelem můžete nenápadně bojovat – být vždy na všechno připraveni a nenechat se překvapit, čímž ho vyvedete z míry, a buď s tím raději přestane… anebo nepřestane. V tom případě už nezbývá než si s někým promluvit – nejprve nejlépe s rodiči, po zvážení situace pak za jejich asistence případně s ředitelem školy – a pokusit se nepříjemnou situaci co nejrychleji vyřešit. Musíte však být připravení na to, že učitel sám od sebe nejspíš nic takového nepřizná. Takže je dobré mít o jeho nevhodném chování důkazy.

Všechno se dá vyřešit!

Pokud máte ve škole jakékoli problémy, ať už s učením, s učiteli nebo se spolužáky, nepropadejte panice! Zachovejte klid, poraďte se o problému s rodiči nebo třídním učitelem a netrapte se zbytečnostmi. Protože každý problém se dá nějak vyřešit, to platí pro každého z vás!

Momentálně nejuznávanější světový taneční DJ, který kromě DJování zároveň tvoří vlastní taneční muziku a vydává alba, se v půlce září představil všem milovníkům taneční hudby v pražské T-Mobile Aréně. Jednalo se o dvouhodinový DJ set v rámci jeho světového turné, pomocí kterého propaguje svou novou desku In Between. A protože to bylo vystoupení pro naši republiku výjimečné, pojďme se za ním ohlédnout!

I když šlo „jen“ o dvouhodinový set, organizátoři celou akci pojali ve velkém stylu. Ač Paul Van Dyk přišel na řadu „až“ v jednu v noci, Taneční party se rozjela už ve 21 hodin! Před Van Dykem se předvedl například Michal Burian, jehož povedená dvouhodina totálně zaplněnou T-Mobile Arénu nažhavila do ideální atmosféry. Takový aplaus, jaký se Burianovi dostal, kolikrát nesklidí ani leckterá pěvecká hvězda. Přesně hodinu po půlnoci se však za DJ pultem objevil Paul Van Dyk. A co to udělalo s publikem? Všichni přestali tančit. T-Mobile Arénou se rozzářily stovky, možná tisíce displayů digitálních foťáků či telefonů. Teprve po pár minutách agresivní taneční hudby nejrůznější foto zařízení postupně zmizela a rozjela se hlavní část noci. Paul Van Dyk nezklamal – předvedl své DJ umění v nejlepší formě, což musel uznat každý jeho fanoušek. Jestli se jeho desce bude dařit stejně, záleží na vás.

Na začátku června vydala tahle rocková trojice z Broumova své nové album Stigmata. Zároveň se v televizních hudebních pořadech objevil lehce kontroverzní videoklip k písni Žiletko, má lásko. I přes svou odvážnost u „imodiáckých“ fanoušků zabodoval, a tak televizím nezbývá než jej aspoň jednou za čas do vysílání zařadit.

Tím však dění kolem Stigmat zdaleka nekončí! Na začátku října kluci desku pokřtili a na konci října vyrazili na celorepublikové turné. To skončí těsně před Vánocemi. A pozor! Nepůjde jen o klasické koncerty v klubech či kulturních domech! Už počtvrté za sebou se Imodium podívá i do bytu několika svých fanoušků, kteří si mohli o soukromé vystoupení zažádat na internetu. Bude se jednat o pětadvacetiminutový tzv. unplugged, tedy akustický blok.

Celé turné, včetně bytové časti, se bude natáčet pro potřeby nového videoklipu. Pro více informací doporučujeme www.imodiumband.cz

„You’re way too beautiful girl…“ zní začátek refrénu velké letní r&b pecky od sedmnáctiletého rodilého Jamajčana. MTV odmítá polovinu nových videoklipů, jen aby měla víc prostoru pro Seanovu „Krásnou holku“. Tomuhle tlouštíkovi se prostě podařilo to, co se těm vyvoleným umělcům podaří jednou za život. A nebylo to ani moc složité. Stačilo se dát dohromady s producentem J. R. Rotem, který se podílel na deskách rapperů 50Cent, The Game, Snoop Dogg či Rihanny.

„Hudba je pro mě nástroj k sebevyjadřování. Chci, aby mě prostřednictvím mých písní lidi pochopili, aby věděli, kdo jsem a odkud jsem. A s J.R. Rotem se mi podařilo udělat přesně takové songy, které to umožní. Je to skvělý talentovaný producent a jsem rád, že rychle poznal, že jsem úplně jiný než všichni ostatní umělci,“ popisuje mladý zpěvák práci na svém debutu. Hitovka Beautiful Girl přitom vznikla úplnou náhodou. „Seděli jsme ve studiu, zrovna jsme si dali pauzu od práce, poslouchali jsme rádio a tam hráli Stand By Me od Ben E. Kinga. Tu písničku jsem měl vždycky hrozně rád, tak jsem začal přemýšlet, kolik lidí už tu melodii použilo, a s producentem jsme zjistili, že vlastně asi nikdo. On se toho hned chytnul a okamžitě v počítači vytvořil rytmus, ke kterému by ta melodie šla použít. Já na to rychle napsal text a okamžitě bylo jasné, že to bude můj první singl,“ vzpomíná Sean. „Jde o to, že od holky aspoň jednou v životě dostal kopačky snad každý kluk, takže se s tou písničkou lehce ztotožní. I mně se to už stalo, tak jsem to prostě musel napsat.“

Bezejmenné album Seana Kingstona vychází v těchto dnech.

Býval to snowboarďák, rafťák, taky rockový podvraťák. Pak se taky snažil krotit krokodýly. A teď? Teď je z něj sprejer, co chodí na gympl a žije dost odvážný život. Teda samozřejmě jen jako – jen ve filmu. A jaký je Jirkův nový film Gympl? Místo Vojty Kotka s ním hraje Tomáš Vorel jr. Jaká pro Jirku byla změna parťáka a jaké bylo natáčení filmu? Jaký má vlastně vztah ke graffiti? Protože právě o to ve filmu jde! Prozradil nám například, co znamená „nabustrovaný“, i to, že se kvůli své roli musel naučit kouřit, i když jinak kouření nesnáší!

„To, že Gympl umí pobavit a půjdou na něj mladý lidi, neznamená, že je teenagerovskou komedií.“

Jirko, ty ses stal novou filmovou hvězdou před pár lety díky Snowboarďákům. Tehdy jsi musel projít složitým castingem na svou roli. Dnes už je z tebe zkušený herec, který dostává nabídky, aniž by musel chodit na ty castingy. Dovedeš si představit, co bys dělal, kdyby to tehdy se Snowboarďákama nevyšlo? Kdybys tu roli třeba nedostal nebo kdyby se ten film z nějakého důvodu neujal?
Jirka: No na castingy ještě někdy chodím. Je to možnost dostat role, v kterých si vás zatím moc nedokázali představit. A kdyby se ze Snowboarďáků nestalo to, co se stalo, nebo já tam vůbec nehrál… hm… tak bych asi hrál hokej, studoval a měl krásný klidný mládežnický život. Ale ani teď to není špatný…

Každopádně to celkově vyšlo a teď nemáš o práci nouzi. Dostal jsi už nějakou nabídku na roli, kterou sis musel hodně rozmýšlet nebo kterou jsi dokonce odmítl? (případně proč jsi ji odmítl?)
Jirka: Určitě jsem víc rolí odmítl, než přijal. A to rozmejšlení… to mě vždycky úplně ničí, mám bolesti hlavy a každá odmítnutá věc mě trochu bolí… proto jsem rád, když pak přijdou věci jako Gympl, Bathory nebo cokoli s Janákem, kdy není co řešit.

Ve tvých prvních filmech (Snowboarďáci, Rafťáci, Rock podvraťáků) byl tvým parťákem Vojta Kotek. V dalších (Jak se krotí krokodýli, Hypnóza) jsi klasického parťáka neměl. Teď je však v kinech tvůj nový film Gympl, ve kterém Vojtu vystřídal Tomáš Vorel. Byla to pro tebe příjemná změna, nebo sis musel na nového kolegu zvykat?
Jirka: Ne ne. Tomáš je komunikativní a talentovanej kluk. Stejně jako Vojta. A přitom nejdou moc porovnávat, protože s každým jsem dělal úplně jinej žánr.

Je možné, že Tomáš Vojtu vystřídá i do dalších tvých filmů?
Jirka: To je zvláštní otázka. Ani jeden ke mně neodmyslitelně nepatří, ale s žádným nemám problém hrát. Mam je oba rád. (smích)

„Gympl je hodně věrnej a nabustrovanej film.“

Když bylo před premiérou Rocku podvraťáků, někde jsem četl, že už tě nebaví ty tzv. teenagerovské bláznivé komedie. Že už bys chtěl taky udělat nějaké vážnější téma. To se ti podařilo s Lovestory-Bathory. Ale Gympl na mě opět působí právě jako film pro teenagery…
Jirka: Nepleťme si ale teenagerovskej film jako žánr, kterej má svoje pravidla, musí se umět a neunikat z něj do jiných žánrů, jinak je to špatně. A film o mladejch jako Gympl, kterej není žánrově tolik specifickej a vypovídá spíš o problémech mladejch a dělá nějakou sociologickou sondu. To, že umí i pobavit a půjdou na něj mladý lidi, neznamená, že je teenagerovskou komedií.

Musel ses na svou roli v Gymplu nějak zvláštně připravovat? Třeba se naučit nějaké věci o graffiti – slang, chování nebo to samotné sprejování?
Jirka: Musel jsem se naučit kouřit a trochu sprejovat. Ale scénář mě nijak nesvazoval. Ty sprejeři jsou lidi, který se chovaj přes den tak nějak normálně a večer jdou prostě zažít to dobrodružství. A i to dělá z Gymplu hodně věrnej a „nabustrovanej“ film. Pro ty, kteří nevědí – nabustrovaný = plný všeho, čeho má plný být a ještě něco navíc.

„Kouření a násilí je mi fakt proti srsti!“

Jaký máš vlastně vztah k tomuhle tzv. „pouličnímu umění“? Líbí se ti ty různé nápisy na domech nebo ty různé barevné obrazce na vlacích apod.?
Jirka: Nijak nesouhlasím, když jdou ničit cizí majetek. To je trošku socialismus, kterej si hraje na strašnou svobodu. Ale zrovna na těch hnusnejch panelácích a vlacích se mi to strašně líbí, ale nevím, jak to zařídit, aby to dělali tam, kde je to třeba, i když to patří někomu jinýmu. To bychom holt všichni museli mít vkus.

Bylo něco, co ti během natáčení dělalo vážně problémy?
Jirka: Kouření a mlácení malýho chlapečka – obojí je mi fakt proti srsti.

Když si ten film rychle přehraješ v hlavě, kterou scénu máš nejradši a proč?
Jirka: Výslech na policejní stanici a jinak snad každou scénu, kde je Tomáš Matonoha.

Teď, když už je Gympl v kinech, jaký z toho filmu máš celkově pocit? Dovedl by sis třeba představit, že by se natočil i nějaký druhý díl? Třeba něco jako ve stylu – Snowboarďáci/Rafťáci, tak třeba Gympl/Vejška nebo něco podobného – co ty na to?
Jirka: Dvojka mě zatím nenapadla, ale k tomu žánru pokračování nepatří. Ale z filmu mám skvělej pocit. Rozesměje, dojme i zamrazí. Určitě je výsledek nad moje očekávání.

O tobě je známo, že nemáš žádné herecké vzdělání. Přesto ses ve filmovém světě zabydlel celkem rychle. Počítáš s tím, že herectví zůstane tvou hlavní životní náplní, nebo máš do budoucna nějaké jiné plány?
Jirka: To je v poslední době nejčastější otázka, kterou dostávám. A opakuji: Nevím, opravdu nevím…

Co bys řekl, že je tvá nejsilnější stránka coby herce – v čem přesně je tvá největší zbraň?
Jirka: Myslím si, že jsem vnímavej a emotivní člověk, a to je snad jediný, co považuju v herectví za svoji zbraň.

Dají se herecké schopnosti využívat i v normálním životě? Třeba co se týká holek? Nebo naopak v nějakých vážných situacích? Stalo se ti už někdy, žes díky dobrému hereckému výkonu zvládnul něco, co by jinak bylo složité?
Jirka: Určitě se dá, ale radši to moc nezdůrazňuju, jinak mi to přestanou všichni žrát.

A poslední otázka je zároveň i rada pro všechny začínající herce a herečky – odkud čerpáš inspiraci a nápady pro své herecké umění? Co je ta tvá herecká škola?
Jirka: Koukejte hodně kolem sebe a mluvte na sebe do zrcadla, pochopíte.

Nejsou prý ani nu-metalová ani rap-metalová kapela. To si prý vymysleli novináři, protože je potřebovali nějak popsat. Sami Linkini o sobě mluví jako o experimentátorské kapele, která nemůže skončit v žádné škatulce, protože dělá hodně různorodou muziku napříč hudebními styly. O tom se můžeme ostatně přesvědčit i při poslechu jejich nové desky Minutes To Midnight, z níž je po prvním songu What I´ve Done na světě další singl Bleed It Out, kterému se skvěle daří i v české rádiové hitparádě.

Proč však trvalo Linkinům tak dlouho, než dali dohromady nový materiál? „Pracovali jsme poctivě na každém detailu každé skladby. Jakmile jsme si s něčím nebyli jistí, dělali jsme na tom tak dlouho, až jsme byli spokojeni. Proto docházelo k průtahům. Ale výsledek podle nás rozhodně stojí za to!“ A jak by své nové CD popsali? „Chtěli jsme našim fanouškům nabídnout několik různých rovin vnímání naší muziky. Někdo chce muziku poslouchat jen tak pro odreagování, někdo zase se zájmem vnímá každý tón a někdo řeší hlavně obsah textů. Uspokojit tyhle tři skupiny je velmi složité. Nicméně ta deska je rozvrstvená tak, že jsou na ní jak takové ty písničky na vyblbnutí se, tak i vážnější skladby.“ Linkinům se začíná přezdívat novodobí U2. Hlavně kvůli svým aktivitám v humanitárních a charitativních akcích. „My jsme se o tyhle věci začali hlouběji zajímat po ničivé tsunami v jihovýchodní Asii. A protože jsme cítili, že to má smysl, přijde nám přirozené pomoct, když můžeme. Jistě že nespasíme svět, ale furt lepší něco udělat než jen sedět a stěžovat si,“ říkají Linkin Park. Naživo jste je u nás mohli vidět letos v červnu, kdy své album Minutes To Midnight představili na pražském koncertě.