Díky první desce Album se z něj stal jeden z nejvýraznějších českých sólových zpěváků. Teď po dvou letech vydává novou desku Bez křídel, která by měla na dosavadní úspěchy navázat. Zeptali jsme se Petra, jak své nové CD bere, co si od něj slibuje a taky co znamená název Bez křídel…

„Psát písničky jen tak doma pro sebe, to prostě není ono.“

I když je vám letos (už) 40 let, právě jste vydal svou (teprve) druhou desku. Přitom žijete dlouholetou úspěšnou pěveckou kariéru. Říkám si, proč sólové desky přišly na řadu až teď v posledních letech?
P. K.: Je to asi tím, že já jsem vlastně vždycky byl součástí nějaké kapely a nikdy jsem nebyl nějak příliš průrazný, takže jsem dřív ani nepřemýšlel, že bych se měl vydat sólo. Až časem jsem o tom začal uvažovat. A vlastně teprve před třemi lety jsem si řekl, že je na to ten správný čas. A nebylo to na ničí naléhání, já jsem najednou cítil, že už to chci zkusit sólově, tak jsem do toho šel.

Nevadí vám, že to přišlo až takhle pozdě, vlastně v půlce života?
P. K.: Vůbec ne, naopak. Čím je člověk starší, tím všechno bere víc s nadhledem a to je speciálně v showbyznysu hrozně důležité. Že když náhodou přijde nějaký úspěch, že to bere střízlivě a dobře se s tím vyrovná. A taky se vyvaruje různých věcí, které by mu rozhodně neprospěly.

Dá se říct, že vám úspěch první desky Album změnil život, nebo to takhle neberete?
P. K.: Dalo by se to tak říct. Spíš mi to ale otevřelo cestu pro další práci. Protože kdyby ten úspěch nepřišel, tak by si asi firma rozmyslela, jestli mi vydají druhou desku, a kdyby to nevyšlo, třeba bychom tenhle rozhovor vůbec nedělali. Hudbu bych mohl dělat samozřejmě dál, ale psát si písničky jen tak doma pro sebe, to prostě není ono.

S novinkou Bez křídel byste jistě chtěl navázat na úspěch předchozí desky Album. Jaké musí podle vás být druhé album interpreta, aby dokázal potvrdit úspěch a upevnit svou pozici?
P. K.: Říká se, že by měla být lepší než ta první, aby dokázala na ten úspěch navázat. Taky se říká, že by měla být jiná než ta první, a s tím souhlasím spíš. Moje druhá deska je jiná než první. Dělal jsem ji s úplně jiným týmem než tu první – s jinými skladateli, s jinými textaři, právě proto, že jsem chtěl, aby byla jiná. Těžko říct, jestli díky tomu naváže na úspěch Alba. Ale díky tomu, že je jiná, tak si myslím, že by si opět své posluchače najít mohla.

Váš nový singl se jmenuje Oceán. Už ten naznačuje, že se máme připravit na trochu jiného, prostě nového Petra Koláře…
P. K.: Ano, Oceán byl jako singl vybraný právě proto, že je jiný – ještě trochu jiný než ostatní skladby na desce. Ale už jsme nasadili nový singl, který se jmenuje Jsem sám. A ten zafungoval dobře, protože je v tom stylu, který ode mě lidé chtějí slyšet, na který jsou u mě zvyklí. Je v něm víc takové to mé „já“.

Není vám líto, že Oceán tolik nezabodoval?
P. K.: Ani mi to moc nevadí. Pro mě je důležité, že je na desce a že si ho můžu užívat na koncertech. Tam je pro takové experimenty prostor. A lidem, kteří na koncert přijdou, se to líbí, protože je tam taková speciální atmosféra.

Vy jste jeden z mála českých zpěváků, který má fanoušky ve všech věkových kategoriích – jak to na vás působí?
P. K.: Já tohle vnímám právě na těch koncertech, kam chodí jak desetileté děti, tak i šedesátiletí senioři. Je to hodně zajímavé, že i když v běžném životě je mezi těmi generacemi taková zvláštní bariéra, tak na těch koncertech se chovají všichni úplně stejně a mně se to hrozně líbí.

A nakonec zpátky k desce. Má ten název Bez křídel nějaký speciální vzkaz nebo poselství?
P. K.: Jmenuje se tak proto, že na konci první písně Víkend zázraků se zpívá: „Lítat do mraků i bez křídel, jak vím, dá se, když je s kým“. A název Bez křídel má vyjadřovat pohodu, bezstarostnost, nevázanost, pokoru a to, že když kolem sebe máte správné lidi, kteří vás podporují, tak se můžete jakoby vznášet, protože vás nic netrápí, protože jste prostě v pohodě.

Na první pohled je polibek úplně obyčejná běžná věc. Líbají se dvojice na ulici, v metru, v tramvaji, zkrátka kdekoli. Aspoň párkrát se už líbala většina z nás. Jaké to však bývají polibky? Hezké, jemné, nebo podivně křečovité? Je líbání opravdu tak obyčejná jednoduchá záležitost, ke které není potřeba žádná zvláštní příprava, natož nějaké umění? Co myslíš, umíš se líbat?

Co polibek znamená a vyjadřuje?

Na rozdíl od klasické pusy na pusu nebo na tvář, což bývá oblíbený pozdrav mezi kamarádkami, je polibek jazykem (tzv. francouzský polibek) něco úplně jiného. Obecně je považován za nejintimnější akt lásky partnerské dvojice. Ano, dokonce intimnější než sex. Jde totiž o nejsilnější a nejintenzivnější vyjádření oboustranných sympatií, samozřejmě těch hlubších a osobnějších než jen kamarádských. Když se s někým líbáš, dáváš mu najevo, že je ti velmi sympatický a že máš zájem o bližší poznání, sblížení se.

Je líbání bez jazyka líbání?

Většina lidí chápe pojem líbání jen jako to populární líbání jazykem, kterému se říká francouzské. Jenže už to je omyl. Za tzv. francouzský polibek se považuje každý polibek, při kterém jsou ústa otevřená. Většinou je s tím spojeno i vzájemné zasunutí jazyka do úst partnera. Není to však podmínkou. O líbání jde i v případě, kdy jazyk vůbec nepoužijeme. Když místo jazyka používáme horní a dolní rty. Takové líbání může být v jistých situacích dokonce důvěrnější a intenzivnější, než to s jazykem. Jde jen o to umět odhadnout situaci, kdy se který typ líbání hodí víc, a taky se člověk samozřejmě líbat musí umět.

Líbání je umění, ne věda… jak správně líbat?

Bývá celkem běžné, že oba styly líbání (bez jazyka i s jazykem) se střídají a kombinují. Jak ale začít? A hlavně jak správně začít, aby to stálo za to? Hlavně pomalu a něžně. I sebevětší drsňák a tvrďák se při příjemném jemném polibku promění v největšího romantika. Pamatuj, že při líbání není kam spěchat. Naopak, čím víc načas si se svým klukem dáte, tím bude polibek příjemnější a vaše emoce intenzivnější. Neexistuje žádný přesný návod, jak líbat. Záleží jen na tom, co přesně se vám líbí a co je vám příjemné. Nestyďte si předem říct, co kdo máte rád, abyste si mohli navzájem vyjít vstříc.

Začít můžete dotyky rtů, jazykem partnerovy rty pohladit, či do nich lehounce kousnout. Jazyk zapojujte postupně. Určitě se nesnažte okamžitě začít s vášnivým líbáním. Mohlo by to zkazit ten úvodní okamžik a následně celý polibek.

Jak moc otevřít ústa a jak moc vypláznout jazyk?

ImageSouhra rtů a jazyka je při líbání důležitá stejně jako to, jak moc je dobré otevřít ústa a jak moc vypláznout jazyk. Dokud se se svým klukem líbáš bez jazyka, stačí ústa nechat pootevřená jen trochu, aby tvé rty byly uvolněné a připravené ke kontaktu s jeho rty. Postupným zapojením jazyka pak polibek získává na intenzitě. Ještě trochu pootevři ústa tak, aby se do té škvírky vešel tvůj i jeho. Pokud necháš pusu otevřenou jen pro svůj jazyk, z polibku nemůže nic být, protože ten jeho se tam nevejde. A zároveň pokud jazyk aspoň trochu nevyplázneš (řekněme o něco méně, než když vyplazuješ jazyk u doktora), tak bude mít kluk pocit, že ho vůbec nelíbáš a že ho třeba ani líbat nechceš.

A na kterou stranu při líbání natočit hlavu? Podle průzkumů celých 66 % lidí nejprve natočí hlavu napravo. Během samotného líbání, tím spíš je-li vášnivé, se můžou strany libovolně střídat – to už záleží čistě na vaší fantazii.

Raději líbat pomalu, či rychle?

Jak už bylo řečeno, začátek polibku by měl být pokud možno pomalý, postupný, aby nebyl křečovitý a unáhlený. Až když se po chvíli o sebe třou vaše jazyky, je čas na případné zrychlení. Není to však nutné, záleží jen na tom, jestli máte zrovna náladu na něžný sladký polibek či vášnivý divoký.

Může být líbání nepříjemné?

Ano, za jistých okolností se může stát, že vám líbání připadá nepříjemné, nebo dokonce odporné. Jde však o drobné, většinou snadno řešitelné problémy. Tím nejčastějším bývá zápach z úst, ať už z jakéhokoli důvodu. Proto je velmi dobré mít po ruce balíček žvýkaček, čímž můžete případný trapný moment rychle a lehce zachránit. Pokud zapáchá z úst tvému klukovi a je ti hloupé mu to říct na rovinu, nabídni mu žvýkačku, případně mu ji prostě vnuť. Hlavně ať si ji dá do pusy a aspoň chvíli žvýká. Pak už sladkému polibku nic nebrání.

Dalším problémem může být i to, že ti líbání připadá zkrátka odporné. I když máš první polibek už dávno za sebou, je možné, že ti to není příjemné tak jako ostatním. Nemusíš se bát, nejsi divná, nic se neděje. Většinou se jedná jen o dočasný psychický blok, který časem zmizí. Je však v takovém případě dobré mít chápajícího trpělivého přítele, který ti ten blok pomůže odstranit. Nejlépe povídáním si o samotném líbání a samozřejmě trénováním a postupným prodlužováním polibků.

Od kolika let se můžete líbat?

Na rozdíl od pohlavního styku žádná dolní věková hranice stanovená zákonem pro líbání není. Záleží tedy především na tvé vyspělosti, odvaze, zvědavosti, fantazii. S opravdovým polibkem se poprvé seznámilo skoro 70 % dívek mezi 11. až 13. rokem života. Asi 65 % kluků se poprvé líbalo mezi 12. až 14. rokem. To však nejsou vůbec nijak závazné údaje a není vůbec nic špatného, když svůj první „francouzák“ zažiješ o něco později. Naopak si to budeš o to víc užívat a bude to pro tebe celkově kouzelnější prožitek.

A nezapomeňte – příjemná chuť v ústech může vychutnání polibku hooodně pomoct! No ano, ta žvejka, to je ale vynález!

Překvapení konce letošního léta se jmenuje Marquess. O co přesně jde? O zvláštní partičku, která ač se tváří jako exoticky latinská, je čistě německá. Jejím zakladatelem a zpěvákem je Sascha Sierro, který na sebe upozornil už před pár lety spoluprací s Patrickem Nuo a následně v roce 2003 se songem Wenn Grenzen, se kterým se zúčastnil i tehdejšího ročníku soutěže Eurovize.

Svou nynější kapelu Marquess založil před necelými dvěma lety. S kamarády – kytaristou Dominikem, baskytaristou Marcem a klávesistou Christianem chtěl dělat svou verzi latino-popu. Tak natočili desku Frenetica (Šíleně nadšeně). A první singl El Temperamento byl po celé Evropě opravdu přijat s nadšením. Podobně úspěšně se v českých hitparádách daří i písničce Vayamos Compaňeros.

I Marquess se zařadili mezi hvězdy, které spolupracují na akci Live Earth. Zúčastnili se velkého koncertu v Hamburku, na kterém nechyběli Enrique Iglesias, Shakira či Snoop Dogg!

Nejprodávanější britský sólový zpěvák se nejprve musel vypořádat s mega úspěchem svého alba Back To Bedlam, aby mohl začít pracovat na nových písničkách. Díky písničkám You´re Beautiful, Good Bye My Lover a dalším se z něj totiž stal novodobý britský fenomén. Dokonce dokázal zastínit slávu Robbieho Williamse. Jaké to asi je, když na vaše koncerty nejprve chodí maximálně pár set lidí a pak najednou vyprodáte velkou sportovní halu nebo stadion?

Jak se cítil James, když se jeho publikum výrazně rozrostlo? „Ono to nebylo tak, že by na jeden koncert přišlo dvě stě lidí, pak že mi vyšla deska a hned na další koncert přišlo dva tisíce lidí. Publikum se rozrůstalo postupně. Takže to zase takový šok nebyl. Každopádně jsem cítil obrovskou zodpovědnost. Ale zároveň to bylo velmi příjemné, protože to znamenalo, že to, co dělám, má nějaký smysl.“

Větší nervozitu prý cítil pouze při vystoupení na akci Live Earth. „Ale i takové velké události jsou v pohodě. Navíc když vám přímo do očí svítí několik velkých reflektorů, tak toho stejně moc nevidíte. Možná dvě tři první řady, to je všechno,“ říká Blunt. Ovšem CD Back To Bedlam může být už považováno za minulost, protože právě vyšlo jeho nové CD All The Lost Souls (Všechny ztracené duše).

„Je to deska o tom, co všechno jsem za poslední období zažil, koho jsem kde potkal a jak mě to všechno ovlivnilo. Chtěl jsem mít na skládání nové hudby úplný klid. Proto jsem se přestěhoval na Ibizu, vzal jsem si s sebou klavír a kytaru a napsal nové písničky. Ty jsem pak předvedl své kapele, společně jsme je dodělali a vybrali z nich deset nejzajímavějších, které jsme dali na cédéčko.“ Na otázku, zda věří, že All The Lost Souls dokáže navázat na úspěch Back To Bedlam, James odpověděl: „Já jsem nečekal, že se s mým debutem podaří to, co se stalo, takže teď už si vůbec netroufám odhadovat, co se může stát dalšího. Nicméně chci říct, že nová deska není pokračováním té první. Hudebně ani textově spolu nemají nic společného.“ Z novinky All The Lost Souls se už v rádiích zabydlel první singl 1973.

Myslíte si, že když kluci skončili turné, že v klidu odpočívají doma v Německu. Ba ne, nic takového. Doteď se věnovali fanouškům po Evropě, teď přišel na řadu důležitý posun. Téháčkům se totiž podařilo úspěšně prorazit v Anglii a taky byli navštívit New York v USA. To všechno jsou moc dobré zprávy, ale přece jen je tu jedna špatná – Billovi a Tomovi hrozí, že budou muset nastoupit na vojnu! Bude to znamenat přerušení, či dokonce konec kariéry?!

Bill: „Naše hlavní priorita je momentálně Anglie.“

ImageTokiáčům se podařil velmi zajímavý úspěch. I přes přesycenou rockovou scénu se dokázali prosadit ve Velké Británii! „Bylo pro nás velkým překvapením, když nám řekli, že jsme tam momentálně žádanější než např. Oasis. Nevím, o co větší náš britský úspěch může být,“ rozplývá se Bill. A zároveň přiznává, že vzhledem k silnému zájmu je pro kapelu Anglie momentálně hlavní priorita. Co to ale znamená pro ostatní evropské fanoušky? „Vůbec nic to neznamená, nikdo se nemusí ničeho bát. Evropu jsme v poslední době projeli celou několikrát a myslíme si, že to chce trochu změnu. Navíc teď nemáme evropským fanouškům co nového nabídnout. Proto se zaměřujeme na trhy, kde jsme ještě relativně nováčci, abychom i tam mohli oslovit své fanoušky,“ vysvětluje Bill. „Postupujeme v naší kariéře krok po krůčku. Teď, když jsme se prosadili v celé Evropě, přišly na řadu další možnosti,“ doplňuje jej Tom. A myslí to vážně. Kromě Anglie se kluci byli podívat také v New Yorku. A co se jim tam nejvíc líbilo? „Způsob volání taxíků,“ směje se Tom. „Stačí tam jít po ulici a zamávat rukou směrem do silnice a hned je u vás taxi. To u nás v Německu neexistuje,“ opět ho doplnil Bill. „Především se nám líbilo to, že jsme se tam vůbec mohli podívat.“
Jak to s invazí Téháček na americký trh bude pokračovat dál, to nevědí ani sami kluci. Větší starosti teď mají s něčím úplně jiným. V Německu je totiž stále povinná základní vojenská služba, tak jako ještě před pár lety u nás.

Dokážou se dvojčata vyhnout vojně?!

Jistě všichni víte, že přesně před měsícem, tedy 1. září, oslavili Bill a Tom své osmnácté narozeniny. Konečně jsou tedy plnoletí a mohou si žít ještě více po svém než dosud. To by však nemuselo trvat dlouho. Můžou jim to překazit německé zákony a úřady. Úředníky totiž vůbec nezajímá, že jsou slavní, že mají miliony fanynek a musí pracovat na své kariéře. Dvojčatům zkrátka vážně hrozí, že budou muset nastoupit na základní vojenský výcvik!

„Vojně se snažíme nějakým způsobem vyhnout. Ale zatím to vypadá spíš špatně. Neodpověděli jsme na první oficiální dopis od armády, což se jinak musí. Nejprve jsme doufali, že na nás třeba zapomenou, ale nedávno nás armáda kontaktovala znovu. Brzy prý budeme pozváni k provedení fyzických zkoušek, které musí absolvovat všichni kluci kolem 18 let,“ vysvětluje Bill momentální situaci. Teoreticky je možné, že těmi fyzickými zkouškami kluci neprojdou a do klasického výcviku nebudou zařazeni. Kam jinam by je armáda nasadila, však není jasné. „Ono je asi jedno, do jakých pozic by nás nasadili. Obecně je tady problém v tom, že je v německé armádě hodně málo žen. Takže se člověk cítí dost osaměle… hlavně v noci,“ jako vždy si z toho dělá srandu Tom.

Kluci si teď musí hlídat termín určený armádou, kdy se mají dostavit ke zmíněným fyzickým zkouškám. Pokud by i toto ignorovali, mohli by se dostat do velmi vážných problémů a zkomplikovali by si tak nejen osobní životy, ale také celou kariéru! „V této chvíli nic nového nevíme, takže jen čekáme, až se nám armáda znovu ozve. Pak se budeme snažit to vyřešit tak, abychom nemuseli přerušit fungování Tokio Hotel. Někdo nám řekl, že by to za jistých okolností mohlo jít, tak uvidíme,“ doufá Bill.

Myslíte, že stát se hercem je těžké a že se to nepodaří jen tak někomu? Svým způsobem to je pravda. Ovšem někdy ani nemusíte mít herecké ambice, stačí správné známosti a k filmu se dostanete, vlastně ani nevíte jak. Tak nějak to bylo i v případě hvězdy seriálu Ztracení – Matthewa Foxe!

„S popularitou se člověk musí naučit žít.“

Narodil se 14. července 1966 na rodinné farmě v Pensylvánii v USA. Jeho rodiče brali farmaření zcela vážně, pěstovali několik druhů dobytka a taky ječmen na výrobu piva. Své mládí tedy Matt strávil pomáháním rodičům se vším, co bylo potřeba. Brzy si však uvědomil, že tento styl života mu není moc blízký. Rozhodl se více studovat. Po střední škole si dal jeden rok jako přípravku na vysokou, aby se pak celkem snadno dostal na Kolumbijskou univerzitu. Kromě dobrých studijních výsledků byl také dobrý sportovec a díky svým výkonům v univerzitním fotbalovém teamu dostal plné stipendium, takže se nemusel starat o to, jak zaplatit školné. Matt velmi rychle začal vynikat v ekonomice. Proto se jeho vysněným cílem stala slavná a hlavně peněz plná Wall Street. Jenže stačilo málo a všechno bylo úplně jinak. Matka jeho tehdejší přítelkyně totiž pracovala jako modelingová agentka. Z vlastního zájmu Mattovi dohodila několik modelingových příležitostí, ke kterým se postupně přidávaly nejprve role v reklamách a následně v seriálech.

Prvním byl Party Of Five, kterým si Matthew zajistil oblibu TV diváků napříč USA. Druhým byl Hounted, díky kterému se Matthew mohl divákům představit poněkud jinak, než jak jej znali dosud. V roce 2004 začali vznikat Ztracení. Díky roli Jacka Shepharda Matt momentálně patří k nejslavnějším seriálovým hercům na světě! I když už se podíval i do hollywoodských filmů. První menší roli si střihnul v gangsterce Sejmi eso. Dalším jeho filmem je We Are Marshall a už teď se můžeme těšit na Speed Racer. Jak svou popularitu Matthew Fox snáší, jak je se svým dosavadním životem spokojen a chce zůstat jen u seriálů, nebo má i filmové ambice? To a více můžete zjistit právě teď!

„Když jsem byl dítě, neměli jsme doma televizi.“

Matte, co říkáš na ten obrovský celosvětový úspěch, který Ztracení zaznamenali?
Matt: Odpovím jinak. Před seriálem Ztracení jsem hrál v seriálu Party of Five (u nás se zatím nevysílal – pozn. red.) a ten se v USA stal hodně rychle tak moc populární, že to byl pro nás všechny doslova šok. Přiznám se, že mi to začalo i vadit, protože jsem nevěděl, jak se s tou popularitou vyrovnat. Jednu dobu jsem si říkal, že mi to za to nestojí a že s herectvím radši skončím. Naštěstí ale dřív skončil ten seriál a já měl možnost schovat se na nějakou dobu do ústraní – chtěl jsem, aby všichni zapomněli na Charlieho Salingera (tak se jmenovala jeho postava v seriálu – pozn. red.). Všichni mi sice říkali, že naopak musím využít té vlny popularity, abych se udržel na vrcholu, ale já to cítil jinak. Dokonce jsem začal hrát v divadle – to pro mě bylo důležité, protože jsem mohl nabrat nové herecké zkušenosti. No a pak přišli Ztracení… Díky tomu, že už jsem jednu velkou vlnu úspěchu a popularity zažil, tak jsem to už nevnímal tak intenzivně. Je to velmi příjemná součást práce, ale že by to pro mě bylo nějak důležité, to vůbec ne. Každopádně to, jakým způsobem ten seriál u diváků zabodoval, je fantastický. Všichni jsme doufali v nějaký divácký zájem. Ale 22 milionů lidí čekajících na každý další díl, to je fakt hustý!

Jak moc dopředu vy herci obvykle znáte scénář, abyste se mohli na vývoj své postavy připravit?
Matt: Tohle je právě jedna z věcí, která dělá celý seriál tak originální. My vždycky předem dostaneme pouze tu část scénáře, která se má zrovna začít natáčet. Takže v době samotného natáčení nevíme o nic víc než pak divák, který ten díl sleduje v televizi. A i když bychom se mohli snažit zjistit další pokračování, já osobně to nedělám. Nikdy jsem takové věci nedělal. Je to, jako když malému klukovi rodiče řeknou, že jeho dárky k Vánocům jsou schované ve skříni a že Vánoce jsou až za tři měsíce, tak ať se tam nekouká. A já bych řekl – dobře, co se dá dělat. Počkám tedy tři měsíce, pak ty dárky dostanu. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl tajně zjišťovat co a jak, když to prostě ještě vědět nemám. S dárkama je to kvůli překvapení, se seriálovým scénářem kvůli věrohodnosti příběhu a postav.

Ty ses kvůli natáčení seriálu přestěhoval s celou rodinou na Havaj. Jak jste to zvládli?
Matt: Musím říct, že naprosto výborně. Bál jsem se, že to bude příliš velká změna pro dceru, které v té době bylo sedm let, a v tom věku je každá změna zásadní. Především nová škola, taky nové prostředí atd. Ale zvládla to skvěle a vypadá to, že je na Havaji moc spokojená. Otázka je, co bude, až v seriálu někdy skončím nebo až to skončí celé…

Teď se nabízí zajímavá otázka – nebojíš se, co bude, až Jack Shephard ze Ztracených opravdu odejde?
Matt: Ta možnost je tu samozřejmě vždycky. Ale moc to neřeším. Na jednu stranu věřím, že Jack je ve Ztracených tak výrazná postava, že bez něj by to, alespoň prozatím, asi nešlo. Na druhou stranu naprosto rozumím různým potřebám scénáře, aby si seriál udržel sledovanost. To pak nejde o nějakého Jacka Shepharda, natož o Matthewa Foxe. Tam jde pak o všechny, kteří se na seriálu dvoudobě podílejí, a je blbost, aby se kvůli jednomu člověku měli všichni ostatní bát o svou práci. Takže když z jakéhokoli důvodu přijde čas na můj odchod, prostě odejdu.

Nakonec by ti to ani nemuselo vadit, protože o filmové nabídky nemáš nouzi…
Matt: Bude mi to hodně líto, protože ten seriál je pro mě srdeční záležitost. Ale existenčně na něm, jak říkáš, závislý nejsem. Před rokem jsem natočil skvělý film We Are Marshall o leteckém neštěstí univerzitního fotbalového teamu. Teď pracuju na dalších dvou filmech. Jedním z nich Speed Racer. Myslím, že se bude líbit všem, kdo mají rádi super rychlá auta a adrenalinové závodění.

Ano, We Are Marshall je jeden z tvých prvních celovečerních filmů. Doteď máš na kontě hlavně seriály a pár televizních filmů. Proč jsi přijal roli zrovna ve We Are Marshall?
Matt: Kvůli scénáři. Natáčení Ztracených mi zabere hodně času a já se nějak potřebuju aspoň jednou za čas odreagovat něčím jiným. Nejlépe něčím, k čemu mám hodně blízko i osobně. A když jsem si přečetl scénář k We Are Marshall, věděl jsem, že je to ono. Cítil jsem, že prostě musím být součástí toho příběhu. Nejen proto, že jsem sám na vysoké škole fotbal hrál. Ale taky proto, že to byl úplně jiný styl natáčení, než na jaký jsem zvyklý ze Ztracených.

A tvůj nový film, který bude v kinech příští rok se jmenuje Speed Racer. Máš s automobilovými rychlostními závody nějaké zkušenosti?
Matt: Abych řekl pravdu, vůbec žádné! Dokonce jsem dlouho netušil, že něco takového vůbec existuje. Dokud jsem bydlel u rodičů na farmě, neměli jsme doma televizi, takže nebylo jak se o takových věcech dozvědět. Nicméně celý ten projekt mě velmi nadchnul nejen samotným scénářem. Ale také tím, jak mi jeho tvůrci Andy a Larry Wachowskiovi popsali, co všechno ve filmu plánují a jak se na to moc těší… úplně mě svým nadšením strhli s sebou! Chtěl jsem se toho účastnit i proto, že mám dvě děti, které když zjistily, že bych mohl hrát v takovém filmu, byly stejně nadšené jako páni režiséři. Tak jsem si řekl, že je nechci zklamat, a šel jsem do toho.

Možná si často pokládáš otázky – opravdu mě miluje, nebo jsem pro něj jen holka na vyplnění volného času? Myslí to se mnou vážně, nebo se chce jen pochlubit před kamarády a ve skutečnosti ke mně nic moc necítí? Sweet ti přináší deset znamení, podle kterých poznáš, zdali tě má tvůj kluk skutečně rád a jeho city k tobě jsou opravdové.

Když tě má skutečně rád, pak…

1/ Vyhledává každou volnou chvíli, kdy může být s tebou.
Rozhodně se s tebou nenudí, a tak neustále vyhledává tvoji společnost. I když je unavený, raději dá přednost rande s tebou před povalováním se u televize. Přijede za tebou, i kdyby měl jen půlhodinku volného času. Chce tě vidět alespoň na chvíli.

2/ Rád se s tebou směje.
Nejsi pro něj jen hloupé stvoření s pěkným obličejem, jsi pro něj rovnocenný partner, přítel, který ho umí potěšit i pobavit. Má rád, když si s tebou může povídat a když se společně smějete. Mluví s tebou o čemkoli.

3/ Vždy ti rád pomůže.
Ať ho požádáš o cokoli, vždy se snaží ti pomoct. I kdyby tomu měl obětovat svůj čas či jiné plány, bude se snažit ti vyhovět. Když něco potřebuješ, může se přetrhnout, aby splnil tvoje přání.

4/ Je tvůj osobní strážce.
Jakmile by ti někdo chtěl ublížit, byť jen slovně, hned se tě zastane a ochrání tě. Nikomu nedovolí, aby ti ublížil. Bude si tě chránit a opatrovat jak oko v hlavě.

5/ Nestydí se za tebe před kamarády.
Rád tě představí svým kamarádům. Je na tebe pyšný a chce, aby všichni věděli, s kým právě chodí. Nestydí se tě políbit nebo chytit za ruku na veřejnosti. Jen ať to všichni vědí, že tě má rád.

6/ Je k tobě pozorný.
Pečlivě si hlídá tvé narozeniny, svátek, vaše výročí a všechny další příležitosti, ke kterým by ti měl popřát. Nikdy nezapomene na kytku nebo dárek, zkrátka aby tě potěšil.

7/ Líbí se mu, jak vypadáš.
Často tě chválí, tvoje oblečení, tvůj účes, tvoje nalíčení… Líbíš se mu taková, jaká jsi. A to i neupravená po ránu. Nehledá na tobě chyby. V jeho očích jsi krásná za každých okolností.

8/ Je s tebou stále v kontaktu.
Píše ti esemesky a volá ti. Když se nebudete moct vidět často, bude s tebou chtít být v kontaktu alespoň po telefonu. Než půjde večer spát, napíše ti zprávu na dobrou noc. Zkrátka na tebe myslí, i když zrovna není s tebou.

9/ Myslí na budoucnost s tebou.
Nikdy nemluví o rozchodu. Když přemýšlí o budoucnosti, počítá s tebou. Nikdy neříká, že to mezi vámi jednou nemusí dopadnout dobře. Doufá, že jsi pro něj ta pravá.

10/ Po hádce hledá cesty k usmíření.
Když se náhodou pohádáte, nedělá dlouho uraženého. Ihned hledá cestu, jak si tě udobřit. Nedokáže si představit třeba týden s tebou nemluvit. Hádka pro něj není podnět k rozchodu, ale naopak cesta ke sladkému usmiřování.

Všichni pozor! Ewa Farna přináší na českou hudební scénu Ticho! Neboli svou novou píseň a zároveň nové album, které má navázat na úspěch debutu Měls mě vůbec rád. Jak probíhalo natáčení Ticha? Jak se za ten rok změnil Ewin život? Jak vychází se svými přáteli a proč se tolik bojí o svůj hlas? V exkluzivním rozhovoru pro Sweet17 prozradila ještě mnohem víc!

„Při natáčení desky mi největší problémy dělala čeština.“

Co tě napadne jako první, když se řekne „šok“?
Ewa: Něco, co mě velmi příjemně překvapí. Nějaká opravdu hodně dobrá zpráva. V poslední době se mi něco takového stalo, ale neřeknu, o co šlo. Předtím se mi to stalo naposled asi před rokem, když jsem se dozvěděla, že budu mít sestřičku. Zrovna jsme celá rodina seděli doma u televize, skončil nějaký seriál a mamka nám oznámila, že je těhotná. To pro mě byl velmi příjemný šok.

A co tě napadne jako první, a nechme ještě chvíli stranou tvou novou desku, když se řekne „ticho!“?
Ewa: To pro mě znamená asi to, že nikdo prostě nemluví, všichni jsou takoví zaražení – je to takové to nepříjemné ticho, když se zrovna něco stalo a není dobrá atmosféra atd. Někdy se mi to s kamarády stává, ale naštěstí ne moc často. To je takové to nepříjemné ticho, které za chvíli pomine, takže o nic nejde. Pak jsou ale taková velmi smutná ticha a jedno takové jsem zažila na pohřbu. To bylo opravdu hustý ticho a nebylo to vůbec nic příjemného, dodnes si to pamatuju.

No a teď k tvému druhému albu Ticho. Hodně interpretů při vydání druhé desky říká, že je mnohem víc o nich než ta první. Je Ticho víc o tobě než Měls mě vůbec rád?
Ewa: Ano, rozhodně. Tvorbu na první desce jsem nechala výhradně na profesionálech. Myslím, co se týká tvorby písniček a textů. Nechala jsem to na lidech, kteří přesně věděli co a jak a já jsem tam vlastně „jenom“ zpívala. Kdežto na nové desce jsem se i sama podílela autorsky. Pár textů jsem sama napsala, na několik textů jsem udělala náměty, podle kterých se pak texty napsaly, a když mi nabídli text, který se mi nelíbil, tak jsem to řekla a udělal se jinej. Může to znít dost drze, ale já jsem prostě chtěla udělat takové písničky, abych s nimi byla celkově komplet spokojená. A to bych být nemohla, kdyby tam byla nějaká písnička, která mi kvůli textu nesedí.

Celá deska je zaměřená opět rockově. Neuvažovala jsi o nějaké změně stylu nebo prostě nějakém překvapení pro fanoušky?
Ewa: Dokonce bych řekla, že je ještě rockovější než ta první. Ale zároveň jsou tam i popovější písničky, jedna je dokonce trochu do funky. Převážně je to samozřejmě rocková deska. Nechtěla jsem tam dělat žádné velké experimenty ani nečekaná překvápka, abych nezklamala ty, kterým se líbila má první deska. Takže jsem k tomu přistupovala opatrně. Posun tam rozhodně je, ale není nijak zásadní.

„Mezi písničkou z katalogu a předělávkou je zásadní rozdíl!“

Co ti dělalo největší problémy při práci na tom CD?
Ewa: Řekla bych, že největší problémy jsem měla asi s češtinou, jelikož původem nejsem Češka. Takže některé protáhlé slabiky mi dělaly problémy a taky správná artikulace.

Jistě máš ke každé písničce na tom albu nějaký vztah. Dalo by se říct, že je ti některá z nich nejbližší?
Ewa: Přiznám se, že nejbližší je mi opravdu Ticho. Jak hudebně, tak co se týká obsahu ji mám z celé desky nejradši. Někdy mám totiž pocit, že si se svými kamarády opravdu nerozumím, že vázne komunikace. Ale jindy se zase skvěle bavíme a máme furt o čem mluvit. Záleží to hodně na konkrétní situaci.

Ztrácíš kvůli kariéře přátelé?
Ewa: To ne, takhle to nemyslím. To bylo jen na začátku s první deskou, to se pár lidí otočilo zády. Teď jde spíš o to, že když já musím pracovně do Prahy a oni si domluví nějakou zábavu a mají své zážitky, tak když se pak vrátím, jako bychom pokaždé hledali cestu, jak obnovit komunikaci. Ale jak říkám, jindy je to zase úplně skvělé a třeba celý víkend se fakt výborně bavíme. Musím ale přiznat, že ten námět na text jsem dala, protože to tak prostě občas cítím, že je mezi námi ticho, a mě to trápí.

Zajímají se tví kamarádi o to, jak se tvá kariéra vyvíjí, co všechno jsi v Praze dělala atd.?
Ewa: To je právě to. Někteří vůbec a trochu mě to mrzí, protože bych se jim chtěla svěřit se svými zážitky. Ne proto, že bych se chtěla vychloubat, ale prostě jim vyprávět co a jak, tak jako oni vyprávějí mně. Ale naštěstí jsou ještě další kamarádi a s těma si můžu právě o těchto věcech povídat a za to jsem moc ráda.

„Každé ceny, kterou jsem obdržela, si vážím úplně stejně.“

Zpátky k desce. Stejně jako tvůj debutový singl Měls mě vůbec rád je i píseň Ticho předělávka, že ano? Proč využíváš raději katalogu než původní tvorbu?
Ewa: Tohle chci nejprve upřesnit, protože mě mrzí různé fámy a pomluvy, které se kolem toho objevují. Ty písničky nejsou předělávky písní jiných interpretů. Jsou to skladby z hudebního katalogu, ze kterého může čerpat každý interpret a je to úplně běžné. Přirovnala bych to k obchodu s tričkama. Někdo ušije tričko a ušije jich víc stejných. Dá je do nějakého obchodu, aby se prodaly. A protože je to hezké tričko, tak je o něj zájem a postupně si ho koupí několik lidí, takže všichni mají to stejné tričko. Nikdo přitom nikoho nekopíruje, prostě se jim to tričko líbilo, tak si ho koupili. A stejné to je s písničkami. Někdo složí písničku, a když nemá žádného konkrétního interpreta, který by ji nazpíval, nabídne ji do hudebního katalogu, s tím, že si ji může koupit každý, komu se líbí. A přesně tak to bylo s Měls mě vůbec rád. Ta písnička se nám moc líbila, a až když byla natočená, jsme zjistili, že už po světě existují 3 různé verze (anglická, španělská a japonská). Takže k nim přibyla ještě česká. No a s Tichem to bylo tak, že se k jednomu pánovi z Holandska dostala moje verze písničky Měls mě vůbec rád a prý se mu to líbilo, tak nás zkontaktoval, že by pro mě měl novou zajímavou písničku. A ubezpečil mě, že ji ještě nikdo jiný nenazpíval. A mně se líbila, tak jsme ji použili. Takže ano, je z katalogu, ale není to předělávka – v tom je opravdu zásadní rozdíl. A co se týká původní tvorby, na první i druhé desce je většina písniček původních, tedy složených přímo pro mě.

Od začátku své kariéry jsi už stihla sklidit hodně úspěchu a posbírat řadu cen. Čeho z toho všeho si vážíš nejvíc?
Ewu: Každé ceny, kterou jsem obdržela, si vážím úplně stejně. Ať jsou to slavíci nebo cokoli jiného, jakoby ne tak prestižního. Všech cen a úspěchů si vážím úplně stejně. U slavíků si strašně moc vážím především toho, že mi lidi opravdu posílali hlasy. Že jsem jim prostě stála za to, aby mi ten hlas opravdu poslali. Já sama jsem nikdy nikomu hlas neposlala, i když jsem hodně fandila. Takže když mi někdo ten hlas opravdu poslal, beru to jako největší podporu.

Je něco, ve spojitosti s tvou kariérou, čeho se bojíš?
Ewa: Jediná věc, které se bojím, že ztratím hlas. Proto jsem začala chodit na tzv. hlasovou hygienu. Tam mě pan profesor učí, jak správně používat hlas tak, aby se zbytečně a hlavně nesprávně nenamáhal, aby zněl stále stejně, aby měl stejnou barvu, zkrátka aby se neničil. A je to teda fakt náročný. Já jsem zvyklá zpívat krkem a to je hodně špatně. Jenže i když vím, jak to všechno dělat, abych zpívala správně, stejně s tím mám hrozné problémy. Ale je to nutné, pokud chci zpívat dál, což chci, tak si musím hlas hlídat, aby se mi nezničil.

Taky koukám, že ses hodně změnila – nová image, určitě větší všeobecný rozhled, prostě jsi udělala velký krok kupředu… řekla bys, že díky kariéře dospíváš rychleji než tvé kamarádky a spolužačky?
Ewa: Asi ano. Je mi sice teprve 14, ale ráda se bavím i o vážných věcech, které většinu mých vrstevnic moc nezajímají. I proto mám hodně starších kamarádek, je jim třeba 19. Své stejně staré kamarádky mám hrozně moc ráda a vždycky je mi s nimi skvěle. Ale mám pocit, že to, o čem si povídám s těmi staršími, bych s těmi stejně starými řešit nemohla, protože je to prostě nezajímá. To nic nemění na tom, že všechny své kamarádky mám moc ráda a vážím si jich!

Od vydání alba The Massacre jsou to už dva roky a slavný newyorský rapper vydává své další album, jež tentokrát pojmenoval sám po sobě, tedy Curtis (jak se ve skutečnosti jmenuje). A co od nového „Fiftyho“ můžeme čekat? Dá se říct, že staré osvědčené kousky. Rapuje o svých milionech, o tom, jak mu někteří jiní rappeři nesahají ani po kotníky, nebo o svých erotických fantaziích. Kromě toho přiznal, že za své úspěchy vděčí svému synovi, a zároveň dal najevo, že se nebrání spolupráci s kýmkoli.

„Když Kanye West prodá víc cédéček než já, je tohle má poslední sólovka!“

Curtis Jackson alias 50Cent nijak neskrývá, že svého hiphopového rivala Kanye Westa nemá nijak v lásce. Dokonce jej přes média vyzval na konkurenční boj. Oba totiž vydávají svá nová alba, a to přímo ve stejný den. Fiftymu leží Kanye v žaludku tolik, že prohlásil, že pokud West dokáže prodat víc kopií své nové desky Graduation než Fifty svého Curtise, bude to jeho poslední sólové album a zaměří se pouze na produkci pro jiné rappery.

„Jsem přesvědčený, že lidi dají přednost mému osvědčenému hip-hopu před Westovými experimenty,“ věří si Jackson. „A pokud o jeho album bude přece jen větší zájem než o mé, tak je to moje poslední sólovka. Budu produkovat jiné rappery, ale svou kariéru ukončím,“ řekl jasně. Buď si tedy opravdu natolik věří, že je schopen „převálcovat“ podobně populárního Kanye, nebo už ho vlastní kariéra prostě nebaví a je připraven odejít do ústraní v každém případě. Nicméně to je ještě daleko, teď je čas na jeho nové album Curtis!

Jsou 50Cent a Justin Timberlake opravdu posedlí sexem?

Ve svém prvním novém singlu Straight To The Bank Fifty popisuje, jak se stará o své vydělané miliony, zpívá o tom, jak je vozí do banky, která tolik peněz ani není schopna přijmout. „Mám záchvat smíchu, když s tímhle mířím do banky,“ doslova rappuje v refrénu. Curtis Jackson tak naplnil svůj cíl – zbohatnout, nebo chcípnout! Ale co by se stalo, kdyby se mu to nepodařilo? „Nestalo by se vůbec nic. Prostě bych na sobě pořád makal a snažil se splnit si svůj sen, dokud by se mi to nepodařilo nebo dokud bych z toho nechcíp!“

Ve svém druhém singlu Ayo Technology, který s ním nazpíval Justin Timberlake a samozřejmě ho tím pádem produkoval Timbaland, se pro změnu z Fiftyho a Justina stávají sexem posedlí tajní agenti ve stylu Matrixu. „Ten song je o tom, jak jsou už lidi znudění dostupnými sexuálními možnostmi a stále hledají něco nového. Jde o nový způsob sledování erotických filmů. A slovo technologie je použité jen kvůli cenzuře. Jinak se jedná prostě o velmi lechtivé záběry,“ vysvětluje Fifty. „Ve videoklipu jsme s Justinem vybaveni nejmodernějším druhem brýlí, které nám umožňují sledovat dívky, jako by neměly žádné oblečení,“ pokračuje Fifty a usmívá se. „Je to velmi skandální a pro mnohé nepřijatelné video. Přesně takové jsme ho chtěli udělat a z výsledku máme velkou radost,“ doplnil rappera režisér Joseph Khan.

„Tam, kde jsem, jsem jen díky svému synovi!“

Málokdo z vás asi ví, že Fifty je už několik let táta, dokonce vzorný táta. Na svého syna Marquise přitom nedá dopustit. Věří totiž, že jeho narození mu zachránilo život. „Můj syn je má největší motivace. Hlavně díky němu jsem se změnil, přestal jsem prodávat drogy a dělat další špatnosti a pustil jsem se do hudby. Dobře totiž vím, jak dopadla moje máma – vybrala si tu špatnou cestu a byla zavražděna! Bylo mi tehdy osm a slíbil jsem si, že v životě dokážu něco pořádného. A teď jsem tady…!“

Rihanna: Good Girl Gone Bad – Sweet TIP
Ten, kdo si myslel, že tahle exotická kráska svůj debutový hit Pon De Replay už jinou písničkou nepřekoná, ten se pořádně zmýlil. Rihanně se totiž podařilo se singlem Umberlla strhnout veškerou pozornost letního hudebního trhu jen na sebe. Výrazná houpavá skladba s legračně jednoduchým textem zároveň strhla pozornost na celé Rihannino nové album.

To je směsicí exotických rytmů spojených s klasickým R&B a oživených prvky rocku. Energicky nadupané pecky se střídají s houpavými slaďáky. Kromě hlavního producenta a rappera Jay-Z se na albu podílel taky Ne-Yo. Rihanna svou třetí deskou dokázala, že to s muzikou myslí vážně!
Hodí se to: Chceš-li si odpočinout u příjemného R&B a zároveň se rozhýbat na večerní disco, Rihanna ti pomůže.
Nehodí se to: Pokud tě R&B, hip-hop a podobná muzika nebere, tohle CD tě asi taky brát nebude. Ale poslechnout by sis ho mohla…

Lucie Vondráčková: PelMel 1993 – 2007

ImagePo mega úspěchu Boomberangu a před novou řadovou deskou přišel čas na rekapitulaci Lucčina dosavadního repertoáru. A protože těch písniček se od roku 1993 nashromáždilo už přes 30, vyšly největší hity Lucky dokonce na dvojalbu. Najít na něm můžete všechno, Marmeládou počínaje přes E.I.ho, Džiny, Tenisák či Atlantidu až po Kdy jindy než teď, Manon, Hodinu duchů, Plot a samozřejmě Markytánku, Strach a Vítr. Na téhle „best of“ najdete i jednu novinku s názvem Voda, kterou Lucka nazpívala s kapelou Provizorium. Bonusem na CD je bohatý booklet, ve kterém najdete texty ke všem písničkám.
Hodí se to: Kdo Lucčiny písničky znáte, netřeba vám nic říkat. Prostě buď je máte rádi, nebo ne.
Nehodí se to: Pokud vás Lucka nezajímá, tak vás nebude zajímat ani tohle CD. Když však překonáte předsudky, třeba budete překvapeni.

Soundtrack: Shrek Třetí

ImageI přes původní očekávání, které vyprovokoval především povedený Shrek 2, chtě nechtě nutno nejprve říct, že Shrek Třetí už tak povedený není. Jako by si jeho tvůrci nemohli vybrat, jestli chtějí udělat kreslený film pro děti, nebo pro dospělé, a podle toho taky dopadlo. A podobně je na tom i soundtrack k trojce. Rockové oldies hity třeba od Led Zeppelin nebo EELS sice jistě potěší hlavně vaše rodiče a Fergie z The BEP, i když poněkud rokovější, by se mohla líbit pro změnu vám. Ve výsledku však jde o rozpačitý a nejasný výběr různorodých písniček, které ve třetím Shrekovi sice zazněly, ale žádnou konkrétní scénku vám asi nepřipomenou. Snad jedině vtipně provedená Thank You od Eddieho Murény a Antonia Banderase stojí za zmínku. Jinak se však jedná o průměrný soundtrack vydaný, dalo by se říct, aby se neřeklo…
Hodí se to: Pokud se vám Shrek líbí a máte doma i první díly, pak se tento hodí pro doplnění vaší sbírky.
Nehodí se to: Když si tohle CD necháte ujít, o nic nepřijdete.